.

Světlo jako nástroj vyjádření

Workshop nejen divadelní fotografie s Markem Malůškem.

Theatrum Kuks 2026 | 17.–21. srpna 2026 | Kuks a okolí

Unikátní setkání určené zájemcům o médium fotografie v kulisách výjimečné barokní architektury a sochařské výzdoby hospitálu Kuksu a současně probíhajícího festivalu barokního a barokem inspirovaného umění, divadla a hudby…

Masterclass určená zájemcům o médium fotografie v kulisách výjimečné barokní architektury a sochařské výzdoby hospitálu Kuks a současně probíhajícího festivalu barokního a barokem inspirovaného umění.

ZÁKLADNÍ INFORMACE

Termín konání: pondělí 17. až pátek 21. srpna 2026
Místo: Kuks a jeho okolí, prostory hospitálu, prostředí a atmosféra multižánrového festivalu Theatrum Kuks, místa veřejná i méně známá
Pro koho je workshop určen? Začátečníci i pokročilí, studenti fotografie, všichni, kdo mají chuť a čas (18+)
Počet účastníků: maximálně 12 osob

Cena: 8.300,-

V ceně je zahrnuto:
-pětidenní fotografický kurz s Markem Malůškem zakončený závěrečnou prezentací
-individuální konzultace během kurzu
-ubytování na 6 nocí v dvoulůžkových pokojích s příslušenstvím v hospitálu Kuks (pondělí 17.8. - neděle 23.8.)
-garantovaný volný vstup na 1 předem vybranou produkci denně
-volný vstup i na ostatní program festivalu v případě nevyčerpané kapacity
-pronájem učebny a možnost využití osvětlovací techniky a fotografického příslušenství

přihláškový formulář: zde

O workshopu

Světlo je základním „tvůrčím materiálem“ fotografa. Bez světla není fotografie. Fotograf znovu a znovu pozoruje a objevuje světlo, jeho působení, barvu a charakter. Světlem fotograf modeluje zachycovanou předlohu a současně ji svým tvůrčím vkladem dělá výjimečnou. Světlem fotograf „odívá“ model při pořizování portrétů nebo aktů. Ne proces postprodukce, ale vytvoření výjimečných světelných podmínek je základním předpokladem pro vznik výjimečného snímku…

Současně světlo bylo klíčovým nástrojem pro vyjádření dramatičnosti, emocí a také duchovního rozměru ve výtvarném umění a sochařské tvorbě období baroka. Šerosvit, výrazné kontrasty mezi světlem a stínem, postavy vystupující z potemnělých krajin. Ale také rafinované promyšlené řešení architektury, kde osvětlení přirozeným denním světlem hrálo velkou roli.

A nakonec divadlo. Velká inspirace pro fotografa. Práce se světlem při řešení scény je pro výslednou atmosféru představení zcela klíčová. Light design je v současné době nedílnou součástí divadelní tvorby. Jak ale vypadalo svícení v barokním divadle? A jak teprve u Geisslers Hofcomoedianten?

To všechno jsou témata a otázky, na které se budeme snažit v průběhu workshopu společně hledat odpovědi. Cílem je hledat „ideální světlo“, řešení, které nejlépe umocní obsahové sdělení zachycovaných předloh – např. sochy, ale i živého modelu. Prostory hospitálu Kuks nabízejí nepřeberné a velmi atraktivní možnosti lokací pro fotografování. K tomu budeme využívat záblesková, ale i pevná „filmařská“ světla a další efekty.

Účastníci se mohou také těšit na úvodní teoretickou přednášku a besedu s hostem na téma divadelního svícení. Vyzkouší si také na vlastní kůži fotografování divadelního představení a mnoho dalšího.

Workshop bude probíhat v intenzivních pracovních blocích od pondělí 17. do středy 19. srpna 2026. Ve čtvrtek 20. a v pátek 21. bude organizován formou konzultací. Vyvrcholením workshopu bude společná projekce vytvořených fotografií spojená se zakončením workshopu.

V pondělí 17. srpna začíná program workshopu odpoledne od 14.30 hodin. Dopoledne je možné využít k ubytování, aklimatizaci a procházce po Kuksu.

Doporučené vybavení pro účastníky workshopu

- Vlastní fotoaparát – ideálně digitální zrcadlovka, bezzrcadlovka nebo pokročilý kompakt s možností nastavení expozičních hodnot v manuálním režimu

- Zoom objektiv s proměnlivou ohniskovou vzdáleností, popř. dva výměnné objektivy, vhodně poslouží i teleobjektiv nebo objektivy s pevnou ohniskovou vzdáleností a dobrou světelností

- Fotografický stativ (pokud jej máte)

Vlastní notebook s instalovaným editorem pro úpravu fotografií – např. Adobe Lightroom, Adobe Photoshop, Zoner Photo Studio, Affinity Photo, Capture One – nebo jiný, zkrátka ten, který máte, znáte a používáte jej

- Fotografické příslušenství, které se může hodit – např. čtečka karet, systémový blesk nebo starší zábleskové světlo, nabíječka baterií, bateriové světlo, externí záložní disk apod.

O lektorovi

MgA. Marek Malůšek, PhD. dlouhodobě jako fotograf spolupracuje s festivalem Theatrum Kuks. Spolupracuje a v minulosti spolupracoval také s řadou českých a slovenských divadel, např. Městské divadlo Zlín, Husa na provázku, HaDivadlo, divadlo Tramtárie, Slovácké divadlo, Horácké divadlo, Slovenské národní divadlo, Nová scéna Bratislava a další.

Je učitelem výtvarného oboru (ateliér Fotografie a nová média) a ředitelem Základní umělecké školy Uherské Hradiště. V letech 2012 až 2020 působil jako pedagog Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. V roce 2009 stál u zrodu oboru Užitá fotografie a média na Střední škole uměleckoprůmyslové v Ústí nad Orlicí, kde do roku 2015 také zastával pozici garanta a vedoucího oboru. Učil také jako odborný pedagog na SUPŠ Uherské Hradiště. Je iniciátorem, kurátorem a spoluorganizátorem řady fotografických výstav a soutěží. Organizuje fotografické dílny a projekty zaměřené především na práci s mládeží a také na divadelní fotografii (např. ve spolupráci s VILOU Štvanice, v rámci divadelního festivalu Setkání/Stretnutie a další). Vedle pedagogické práce se věnuje především fotografickému řemeslu. Je dlouholetým fotografem Letní filmové školy v Uherském Hradišti, spolupracuje s řadou dalších kulturních institucí.

Studium: Lidová konzervatoř v Ostravě, obor Výtvarná fotografie; Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě, magisterské studium; Univerzita Palackého v Olomouci, Pedagogická fakulta, Pedagogické studium učitelů uměleckých odborných předmětů v základní umělecké a střední odborné škole; Institut tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, doktorské studiu, ukončeno 2022.

Kontakt na případné dotazy:

Tereza Kozubíková, Produkční festivalu Theatrum Kuks

tel.: +420 723 648 084

e-mail: tereza@theatrum-kuks. cz

Už se nemůžete dočkat léta, až znovu oživíme Kuks barokem? My také ne. Proto začínáme už v dubnu!

Festival THEATRUM KUKS letos slaví 25 let – a ještě před srpnovým startem vás zveme na jeho slavnostní předvečer v Praze. Benefiční večer v Divadle VILA Štvanice je setkáním pro všechny, které přitahuje živé umění, barokní divadlo a atmosféra, která se nedá zažít nikde jinde.

Čeká vás výběr toho nejlepšího z Geisslers Hofcomoedianten, setkání s týmem festivalu i první odhalení programu jubilejního ročníku. K tomu skvělé jídlo, víno a společnost. Večer, kde se potkávají umělci, mecenáši i věrní diváci, a kde nahlédnete do zákulisí příprav THEATRUM KUKS.

25. dubna 2026 – Divadlo VILA Štvanice, Praha
První setkání s letošním THEATREM. Tři měsíce před festivalem.

Vstupenky : https://goout.net/cs/beneficni-vecer-pro-festival-theatrum-kuks/szgwtfy/
Přijďte napsat další kapitolu příběhu, který začal před 25 lety v Kuksu.

FINÁLNÍ SESTŘIH Z ROKU 2025

Ponořte se do finálního sestřihu z letošního ročníku festivalu Theatrum Kuks 2025. Prožili jsme společně neuvěřitelný (skoro) týden, kde se opět setkalo baroko se současnou interpretací a kde genius loci Kuksu znovu ožil díky Braunovým sochám a vaší přítomnosti. Tento sestřih je poděkováním Vám, našim divákům, účinkujícím, tvůrcům a všem, kteří s námi sdíleli ten jedinečný zážitek jménem THEATRUM KUKS 2025. Děkujeme!

FESTIVALOVÝ ZPRAVODAJ: sobota

Festival skončil, ale vy u něj můžete být i zpětně. Naše dvě redaktorky vytvářely denní reflexe v textu i obraze. Co vám uteklo, doženete během chvilky.

No. 4: (NE)VYUŽITÝ POTENCIÁL DŘEVA, KOSTELA A TŘPYTEK (sobota 23. 8. 2025)

V sobotním programu se výrazně připomnělo téma festivalu, tedy paměť místa. Pod taktovkou TisíciHRAnu se skupinka místních, festivalových i naplavených procházela od hostince přes školu až na vinohrad. Přitom se z úst pamětnic a pamětníků poslouchaly reálné historky, popisy a vzpomínky. Například v budově bývalé školy si jedna z návštěvnic vybavila, jak se za dob jejího studia chodbami proháněly kočky, a bývalá paní učitelka, která v kukské škole působila na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, dala k dobru, jak společně se zbytkem pedagogického sboru hrávali v tělocvičně volejbal a pak chodili „doplňovat tekutiny” ke školníkovi. Jakkoliv podobné střípky minulosti nepochybně utvářejí současnou podobu obce, za sebe bych řekla, že procházka mohla být nejzajímavější právě pro samotné pamětníky, případně místní obyvatele a obyvatelky, kteří mají k místům blízký vztah.

V autorské inscenaci VALDŠTEJNOVA HLAVA si Adam Hošek vystačí – kdo by to byl řekl – s jednou dřevěnou bustou. Ta mu ovšem slouží jako loutkové divadélko, v němž se po odklopení nejrůznějších Valdštejnových částí těla objevují evropská bitevní pole, mocenské žebříčky, chaoticky stavěné architektonické projekty, šachové figurky, dřevěné loutky a spousta dukátků. Inscenace stojí na premise, že Valdštejnovi do hlavy nikdo neviděl a nevidí, ale že jeho snem ve skutečnosti nikdy nebylo pouze válčit, vládnout nebo vítězit, přestože to jsou ty nejčastější asociace spojené s jeho osobou. Možná chtěl skutečně, políben múzami, nechat vystavět velkolepé areály zahrad a alejí... Jenomže než se tak stalo, příliš mnoha lidem ležel v žaludku jeho úspěch v jiných oborech, a tak byl nakonec ve spánku sťat zbraní jednoho z vlastních vojáků.

Během představení mi jemně dráždily bránici interaktivní pasáže, při nichž herec vyzýval diváky a divačky, aby mu pomohli ztvárnit tu švédského krále, tu velké architektonické mistry. Nijak se s nimi přitom nepáral. Do rukou nebo na ruku jim vrazil loutky a zadal úkol – navrhnout velkolepé barokní budovy nebo přijít s geniálním vojenským tahem. Než se vyvolení stihli vzpamatovat nebo pořádně prožít skutečnost, že se právě stali součástí představení, loutka byla pryč, herec oznámil, že švédský král stejně zemřel a že návrhů se sešlo tolik, že vznikl chaos v tom, co a jak se vlastně ke stavbě zadalo.

Po přečtení anotace k multižánrovému projektu divadelního souboru FysioART jsem se na představení PŮLNOC V POHRANIČÍ těšila i navzdory mrazivému tématu. Využití site-specific formátu by mohlo v případě konkrétního příběhu z Akce K (tedy rušení mužských klášterů a odvlečení řeholníků po komunistickém převratu) potenciálně nabídnout sugestivní zážitek. Soubor ovšem vsadil na náznaky, nedořečenosti a obecné repliky, a výsledkem tak bylo představení, které zanechalo spíše povšechnou hořkost z režimů minulých než informaci o konkrétních osudech řeholníků, klášterů nebo komunistických funkcionářů.

Sobotní večer pak patřil discu a Geisslerům. Kromě baroka jsou prvky tohoto stylu přítomné v mnoha jejich inscenacích. Ne nutně hudebně, ale třeba jen množstvím třpytek, flitrů, barevných blikajících světel nebo přítomností disko koule. Inscenace PUDL A PUDR ANEB FANTASTICKÉ POČÁTKY BAROKNÍHO DIVADLA V ČECHÁCH si ovšem disko bere jako jednu z hlavních inspirací. Při sledování muzikálu, který s výraznou mírou nadsázky přibližuje dění 17. století v Praze a stručné dějiny divadla, se mi tak na mysl drala diskografie velikánů československé normalizační populární hudby, jako jsou Hložek, Kotvald, Zagorová nebo Michal David. V hlavních rolích, dá-li se s touto kategorií v ansámblovém herectví Geisslerů vůbec operovat, perlí Petr Šmíd a Vojtěch Franců – fratelli s talentem pro hudební umění. Jejich herecká souhra podobně jako v inscenaci SIMPLY SIMPLICIUS ANEB SVATÁ PROSTOTO! přináší velké divácké potěšení.

Obecně jsem si na Kuksu, kde je možné nakoukat nahuštěnou geissleří divadlografii, uvědomila, jakou radost ze hry, hraní a souhry mi způsobují jejich představení. Zdá se, že si ansámbl společný pobyt na jevišti skutečně užívá, což není samozřejmé a rozhodně bych to při reflexi divadelních tvarů nepodceňovala. Přece jen, díky zrcadlovým neuronům získáváme emoce, které vidíme na scéně. Takže dojem nucené spolupráce, který je občas v jiných dílech znát, ať se herci a herečky snaží sebevíc, kazí zážitek i nám, publiku. U Geisslerů tohle myslím nehrozí.

Závěrem bych ještě chtěla podotknout, že křest třpytkami považuji za křest ideální a měl by se zavést plošně. V takovém případě bych možná opustila i svůj přesvědčený ateismus.

Barbora Sedláková

FESTIVALOVÉ MINUTY

Neleníme a máme i video z celého dne! Náš Bohouš alias Martin Bohadlo po večerech rád stříhá videa. Tak díky tomu se pak můžete zpětně kouknout na to, co se na festivalu dělo!

FESTIVALOVÝ ZPRAVODAJ: pátek

Festival skončil, ale vy u něj můžete být i zpětně. Naše dvě redaktorky vytvářely denní reflexe v textu i obraze. Co vám uteklo, doženete během chvilky.

No. 3: VŠECHNO CIZÍ, VŠECHNO NAŠE (pátek 22. 8. 2025)

Anotaci k inscenaci souboru TMEL s názvem PELECH jsem si přečetla až po představení. Dost se lišila od toho, co jsem si z něj odnesla. Nevnímám to vůbec jako negativum, dá se tak totiž krásně sledovat, jak absence mluveného slova lechtá imaginaci a inspiruje dítě v nás k prozkoumávání vlastní fantazie. Pro mě bylo celé představení o prostředí mimo antropocén (= epocha planety Země, do níž se bezprecedentně otiskla lidská činnost), v němž cizí ekosystém prostě jen existoval. Jednotlivé druhy evidentně prožívaly velká dramata, psaly velké příběhy, jenomže absence lidského prvku znamenala příjemný odstup a úlevu. Tohle se mě – nás – netýká. Jde o cizí vyprávění, jehož půdorysu rozumím, ovšem osudy aktérů sleduji nezúčastněně. Prostě se mi dějí před očima. Troufám si říct, že v tvorbě TMELu se tenhle divácký dojem objevuje pravidelně a patří k jejich největším devízám. Stejně jako specifická scénografie Berty Doubkové plná hadiček, mističek, drátků, vrstev, vyčuhování, zalézání, skládání a odkrývání. A opět, není v ní nic lidského a v tom tkví její největší půvab. Celé je to cizí, vzrušující a vybízející k prozkoumávání.

Trochu jinak se to má s inscenací KRONIKÁRIUM ANEB KABARET KUKS od festivalové stálice, Divadla DNO. Ta vychází ze skutečných místních kronik, ale nezaměřuje se nutně na velké dějiny, spíš na zdánlivé banality, jejichž zaznamenání působí úsměvně. Zároveň jsou to většinou právě každodennosti typu nové hasičské stříkačky nebo úpravy přístupu na jatka, které tvoří historii obcí a měst. S humorem sobě vlastním přidali herci a herečky píseň na přání, informace o konkrétních číslech popisných, improvizovanou anekdotu tváří v tvář trapnu. Pro každou dílčí etudu nebo historické zastavení v kapitole kroniky měli navíc připravené papírové, kartonové, houbové i špejlové loutky a občas nás preventivně okrášlili aromatickými rozstřikovači nebo hejnem bublin. Předělovým rokem, možná dokonce rokem nula, kterým inscenace končí, je rok 2002, kdy se trojice Bohadlů shodla na názvu pro festival, který v dalších desetiletích bude Kuks výrazně formovat a dělat něj obec novobarokní kultury.

V krátkém dramaturgickém úvodu ke koncertu GRYPHIUS LANDSCHAFT tria Micro Oper München mluvila Kateřina Bohadlová mimo jiné o tom, že trojice měla potřebu se vyjádřit k současnému stavu světa, ovšem bez zbytečných doslovností. Proto, ačkoliv nejsou zaměřeni primárně na barokní období, zvolili jako výchozí materiál texty Andrease Gryphia, který prožil většinu života v období třicetileté války. Jeho výpovědi se tak bohužel dají snadno pochopit v kontextu současnosti. Zpívané pasáže v podání Cornelie Melián obalovaly instrumentální plochy elektrické kytary, kláves a elektronických zvuků a disonancí, jejichž poslech není záměrně nic příjemného. Jako by se člověk ocitl mezi ocelovými obručemi, v bunkru, kousek od nepřátelské linie, na mrtvém válečném poli. Někde, kde už mnoho lidskosti nezbývá.

V tomto stavu mysli naštěstí návštěvnictvo festivalu nesetrvalo dlouho, protože o závěr dne se tentokrát postaral domácí soubor s jedenáct let starým kouskem DVĚ KOMEDIE V KOMEDII. Rozvětvené divadlo na divadle, jehož autorem je Giovan Battista Andreini nejen, že prezentuje nejrůznější podoby divadle autorovy doby, navíc si ho bere částečně i jako téma. Například dojde k nenápadné prohlídce divadla a výčtu toho, co všechno se ukrývá za jevištěm, pod jevištěm, vedle jeviště a nad jevištěm. Šestičlenný geissleří ansámbl si scénograficky vystačí se dvěma kvádrovými konstrukcemi a několika maskami. Ovšem to, co jako diváci během sedmdesátiminutového představení sledujeme, je koncert komediálního herectví. Výraznou typologickou i pohybovou stylizaci, sexuální a fekální humor, práci s časem i rytmem a přesné pointování situací si Petr Šmíd, Claudia Eftimiadisová, Vojtěch Franců, Kristýna Matěj Dámová, Martin Bohadlo a Alena Hladká v režii Petra Haška tak zvaně mažou na chleba.

Přiznávám, že na divadle komedie tohoto typu obvykle nevyhledávám, bývám k nim skeptická. Mám totiž pocit, že v jejich případě není možné se herecky schovat za vznešené filosofické myšlenky, za poezii nebo dokumentární náměty. Jakmile není inscenace herecky suverénní, upadá do trapné školní besídky. A suverenita Geisslers Hofcomoedianten je v tomto případě nezpochybnitelná.

Třešničkou na dortu pak byly východní, balkánské a hispánské bomby, které shazoval DJ Messerschmitt. Pro nás, damácké intelektuály z planety Praha, zazněla dokonce i P/\ST. Co víc chtít, že jo?

Barbora Sedláková

FESTIVALOVÉ MINUTY

Neleníme a máme i video z celého dne! Náš Bohouš alias Martin Bohadlo po večerech rád stříhá videa. Tak díky tomu se pak můžete zpětně kouknout na to, co se na festivalu dělo!

FESTIVALOVÝ ZPRAVODAJ: čtvrtek

Festival skončil, ale vy u něj můžete být i zpětně. Naše dvě redaktorky vytvářely denní reflexe v textu i obraze. Co vám uteklo, doženete během chvilky.

NO.2: KDYBYCH BYLA VLAŠTOVKOU... (čtvrtek 21. 8. 2025)

Den druhý byl dnem drobniček a návratů k jednoduchosti. Všechno jako by se zmenšilo, což je ale většinou ku prospěchu věci. Řečeno s Georgem Büchnerem: mír chýším, válku palácům! A tak jsme místo vysedávání v autobuse vyrazili na koloběžkách a mezi jednotlivými programovými zastaveníčky jsme protahovaly svaly stehenní a hýžďové. Polkla jsem přitom několik kusů hmyzu a na mysl se mi nebezpečně často vkrádala Dáda Patrasová jako princezna Koloběžka, ale výhledy po krajině, řeka kopírující cyklostezku a cvrččí soundtrack to bez problémů vyvážil. Ještě předtím se ovšem naše redakční duo nechalo společně se sedmi účastnicemi a účastníky zavřít do italského podmořského karavanu kuriozit. Představení OFFICINA OCEANOGRAFICA SENTIMENTALE souboru Compagnia Samovar by nejspíše znamenalo noční můru všeho klaustrofobstva, ovšem v necelé půlhodině se ve stísněném prostoru odehrálo velké divadlo plné malých forem a formiček. Jediný herec Luca Salata představující jakéhosi námořníka, oceánografa a lovce perel obsluhoval nejrůznější pimprlátka, udělátka, krabičky, strojky a páčky a rozžíval tak vnitřek ponorky, mořskou faunu i samotné mořské vlny a vlnky. Nemluvil. Jeho projev byl, příznačně pro dnešní den, minimalistický. Přesto svým hereckým charismatem obsáhl celý interiér útulného karavanu. Ze vší té drobné krásy mi utkvěla zejména minietuda, v níž Salata odkryl jednu část dřevěného ponku, v níž se na třpytivém tyrkysovém pozadí roztančily dvě lastury s perlami v útrobách a medúza připomínající malý křišťálový lustr. Po několika marných pokusech se námořníkovým prstům podařilo jednu z perel hbitě vytáhnout a zařadit do své sbírky. Na hlavě mu přitom utkvěla další z křišťálových medúz.

Inscenace REZAVÁ ANNA ANEB ZAČ JE TOHO KOST! od „holčičí sekce” Geisslers Hofcomoedianten rozvíjí příběh hraběnky Anny, již z hříchů vykupuje prodejce relikvií. Stačí se svěřit s konkrétní amoralitou a obchodník se vytasí s figurálním relikviářem přímo pro vás. Včera jsem psala o multifunkční a multiznakové výpravě jako geisslerovském evergreenu a ani REZAVÁ ANNA nebyla výjimkou. Asi nejvýrazněji se mi do paměti zapsala korpulentní sukně, jejíž vrstvy sloužily jako malé látkové divadlo obsahující nezorané i zorané pole, pole řepky nebo chlívek s volem. Představení předcházel bublinkový přípitek, jelikož jsme se nacházeli v téměř úplně zrekonstruované Stodole 29 ve Stanovicích, nové mimopražské miniscéně Geisslers Hofcomoedianten, jejíž opravy a úpravy trvají už šestnáct let. Starosta Stanovic ve svém proslovu poznamenal, že hlavní festivalové šapito stojí oproti minulým ročníkům blíže ke Stanovicím a půvabně dodal, že se třeba jednou ocitne přímo na území obce.
THEATRUM STANOVICE možná není tak akusticky atraktivní název, ale zase založit centrum festivalu ve stodole – kdo to má?
Chtěla bych se vyhnout feminismu a antipatriarchální propagandě, akorát že vůbec! Takže musím podotknout: ve spojení s REZAVOU ANNOU se mi zdá úsměvné – tím spíš, že během festivalu dostává dvakrát slovo nejproslulejší svůdce všech dob Casanova –že se mezi Anniny hříchy počítá i to, že měla mnoho mužů. V rámci představení se zmiňují tři: kominík, zahradník a myslivec, což pro štempl „hříšného jednání” evidentně stačí.

Casanova od JEDLu žije v podobných iluzích o sobě samém jako ten od Geisslerů, ve stáří s nostalgií vzpomíná na ovoce života, kterým mu byly především ženy, vysvětluje, jak se musel nakonec spustit i s ženami ošklivými a bláznivými, jenomže co by člověk neudělal pro peníze. Ačkoliv nás, diváky i divadelníky evidentně stále baví se k chlípnému Casanovovi vracet, útěchou budiž to, že rozhodně nedochází k jeho přehnané adoraci. Jistou míru intelektu mu přiznejme, ovšem sledovat oceňovaný herecký výkon Martina Pechláta minimálně ve mně vzbuzovalo spíše dojem, jako bych se dívala na malého kluka, ješitného, chamtivého a neschopného sebereflexe.

Paradoxně dost podobný pocit dětskosti ve mně převažoval i během tanečního představení K MADONA SE RZÍ Johany Pockové. Tentokrát ale s úplně opačným hodnotícím znamínkem. Choreografické pasáže, ve kterých performerka nespoutaně skotačila v holínkách nebo hned v úvodu dynamicky zaplňovala svými pohyby uličku mezi kostelními lavicemi, ve mně vzbuzovala radost bez nutnosti racionálního zdůvodnění. Prostě jsem jen chtěla, aby z holínek vycákalo co nejvíc vody, aby se sukně co nejvíc točila a vlasy co nejvíc létaly vzduchem. Nerada bych zároveň degradovala samotný námět inscenace, jelikož jsem sama absolvovala nespočet cyklovýletů v šumavských lesích a narazila přitom na zákoutí s nepochopitelnou energií. I na ně jsem při představení tu a tam pomyslela.

Výletní část dne zakončilo hudební duo Married in Vegas, jejichž historicky první koncert se odehrál na zahrádce bistra U Vrtule, kde Kristinu a Bartoloměje Veselého akusticky doprovázely startující letadla a rokující žirečští štamgasti. Spíš než na koncertě jsem se cítila jako na setkání na zahradě u Veselých, jejichž děti si hrály opodál, jiné děti jakbysmet, pojídaly se utopenci a tlačenky, popíjely různé alkoholy i nealka a do toho všeho zněly autorské písně hrané snad na všechny existující drobné strunné nástroje. Jakkoliv kriticky neprofesionální je použít při reflexi kulturní události slovo „roztomilý”, tady nemohu jinak. Snad jen škoda, že v sekci „písně ze SIMPLYHO” nezazněl kultovní Frogman.

Barbora Sedláková

FESTIVALOVÉ MINUTY

Neleníme a máme i video z celého dne! Náš Bohouš alias Martin Bohadlo po večerech rád stříhá videa. Tak díky tomu se pak můžete zpětně kouknout na to, co se na festivalu dělo!

FESTIVALOVÝ ZPRAVODAJ: STŘEDA

Festival skončil, ale vy u něj můžete být i zpětně. Naše dvě redaktorky vytvářely denní reflexe v textu i obraze. Co vám uteklo, doženete během chvilky.

NO.1: MÍLA NA HRAD (Středa 20. 8. 2025)
Tématem letošního ročníku Theatrum Kuks je PAMĚŤ MÍSTA. Hned po příjezdu se pro naši dvoučlennou redakci tato paměť mohutně rozezněla. Stejně jako loni jsme totiž už při první cestě z jednoho kukského břehu na druhý vypotily několik mililitrů a opalovací krém nám stékal z obličejů. Ale ta panoramata!

Co se týče programu, zahájily jsme ho vernisážovým dvojákem, který se kompletně věnoval festivalovému tématu. V prvním případě šlo o expozici fotografií z výstav různých ročníků Bibliotheky Abbé Libanského a Barbary Zeidlernazvanou ZLOMKY EPOSU. Umělecký tandem se do Kuksu vrací roky, a tak se i celá vernisáž nesla v přátelském, komorním duchu. Žádné velké oficiality. Koneckonců Abbé k nám promlouval skrze mobilní telefon a přislíbil, že příští rok tu bude osobně a bude to velké. Druhá expozice nazvaná NEZAPOMĚŇME, kterou zaštiťuje Paměť národa, přináší autentické výpovědi a svědectví Čechů, Češek, Němců a Němek z poválečného Podkrkonoší. Tento typ kolektivní paměti už není tak snadné strávit, ale dejte si na čas, dejte si kávu nebo něco ostřejšího v Café Jednorožec, a pak se třeba natáhněte ve stínu pod Kuksem.

Ještě předtím, než se v kapli hospitalu s renovovanými nástěnnými malbami rozezněla hudba dua Chiavi d’Amore a jejich DIVERTISSEMENTS PERDUES (Zapomenutá potěšení) prohlížela jsem si Ježíše Krista visícího přímo naproti publiku a zaujal mě bizarní paradox. Jeho tělo pokrývaly poměrně naturalisticky vyhlížející odřeniny, rány a jakoby odtržené kusy kůže, zároveň měl ale vzorně zastřižené nehty na rukou i nohou. Přístup k lidským právům v Jeruzalémě pokulhával, manikúra a pedikúra nejspíš nikoliv. Když pak začala Andrea Ambrosini hrát na svou nyckelharpu a Ron Höllein na niněru, střídavě jsem pozorovala jejich soustředěné obličeje, povzbuzující pohledy, přesné prstoklady a taky elektrickou zásuvku, která se skvěla v malované omítce a z níž vedl novobarokní černý kabel. Koncert se skládal z pěti skladeb, jejichž společným jmenovatelem jsou neprávem zapomenutí autoři. Zazněly mimo jiné pasáže z opery, která se kdysi hrála přímo na Kuksu, tomu říkám paměť místa.

Hlavní událost dne – premiéra inscenace PROJEKT CASANOVA: JAK VONÍ RAMLICE proběhla ve zbrusu novém šapitó, na nějž přispěli příznivci a příznivkyně festivalu a Geisslerů. Než se začalo hrát, proběhlo ještě obligátní děkování, přiťukávání a proslovy, při nichž ve mně postupně narůstal pocit diskomfortu za herecké osazenstvo, které mezitím leželo pod haldou barokních žaketů a dalších krás uprostřed stanu. Neustále jsem po očku kontrolovala, jestli se tyrkysové sáčko pořád ještě nadzdvihává, abych se ujistila, že herectvo dýchá.

Všichni naštěstí přežili a následovala divadelní smršť hodna geissleří poetiky. Dekadentní rudá barva doplněná blikajícími lustry, krajkové overaly, upcyklovaná peřina, diskokulečník a herectví, při kterém se společně s herci a herečkou potí i publikum, protože jak je sakra možné se takhle mrcasit, mlátit sebou, mlátit ostatními, a ještě vytvářet dojem, že to skoro nedá práci. U Geisslerů už je zvykem, že scéna, rekvizity i kostýmy tvoří téměř znakovou soustavu. Takže kulečník a jeho koule odkazují k životu jako hře, ke Casanovově strachu z konce této hry, množství děr ve stole zase může být vulgárním odkazem k jeho promiskuitě a množství milenek. Jakkoliv se nelze nesklonit před hereckým výkonem Vojtěcha Franců, korunovaný závěrečnou písní, královnou večera se pro mě stala Míla Zajícová, služka, zlodějka a svobodná matka v podání Bartoloměje Veselého. Zahrát naivní, zamilovanou a ne příliš vzdělanou dívku by mohla být potenciálně nahrávka na stereotypní smeč, jenomže Míla má v sobě skutečnou dívčí křehkost a eleganci. Není to karikatura, ale věrná reprezentace. Vzhledem ke geissleří zálibě v trilogiích bych se klonila k druhému dílu, prequelu, o životě Míly Zajícové předtím, než potakala Casanovu.

Co mě kromě Míly na inscenaci potěšilo, bylo rozhodnutí nevěnovat se Casanovovi primárně optikou už trochu bulvarizovaných sexuálních dobrodružství, ale zaměřit se spíš na jeho stáří. Autor textu Peter Wekwerth a Petr Hašek s Helenou Koblischkovou (kteří si text adaptovali pro jeviště) tak mají možnost prozkoumávat možná mnohem obecnější téma strachu ze stárnutí spojené s jakýmsi odmítáním reality a žitím ve vzpomínkách a iluzích. Casanova je sám pro sebe stále neodolatelný milovník, ale tělo i mysl už ho zrazují a neúprosně připomínají, že čas se krátí. Mimochodem, pokud nevíte, co je ramlice, zajděte si na CASANOVU.

Když dozněl premiérový potlesk, nechápavě jsme s kolegyní kroutily hlavami nad tím, že část souboru pokračuje na nádvoří dvouhodinovým koncertem LET’S BAROCK! Už loni patřil v očích redakce k tomu nejlepšímu, co Theatrum Kuks nabízí, a letos tomu nebylo jinak. Zejména druhá polovina byla, vzhledem k naší diskofilní povaze, banger!

- Barbora Sedláková

FESTIVALOVÉ MINUTY

Neleníme a máme i video z celého dne! Náš Bohouš alias Martin Bohadlo po večerech rád stříhá videa. Tak díky tomu se pak můžete zpětně kouknout na to, co se na festivalu dělo!

FESTIVALOVé aktuality

Festival skončil, ale vy u něj můžete být i zpětně. Naše dvě redaktorky vytvářely denní reflexe v textu i obraze. Co vám uteklo, doženete během chvilky.

➜ Zpravodaj čti tady.

➜ Video recap STŘEDA 20. 8.

➜ Video recap ČTVRTEK 21. 8.

➜ Jedinečný rozhovor s německým duem Chiavi d'Amore!

➜ Výjimečný rozhovor s kytarovým virtuosem Štěpánem Rakem!

THEATRUM KUKS 2025 | 20.–24. 8. | PODÍVEJTE SE NA PROGRAM

Letos se festival obrací ke svým kořeNŮM

24. ročník festivalu THEATRUM KUKS

Obrací se k místu, kde vzniká, k jeho paměti.

Kuks jako krajina příběhů, která v sobě uchovává jak slavnou barokní minulost, tak i události, jež formovaly 20. století. V letošním roce se podíváme na Kuks nejen očima historie, ale i současnosti. Vnímáme ho jako místo, které má svou paměť, svůj silný hlas a své nezaměnitelné příběhy.

Již více než dvacet let se na Kuksu, v podobě festivalu THEATRUM KUKS, setkáváme, abychom oživili barokní kulturní dědictví. V době hraběte Šporka byl Kuks kulturním centrem evropského formátu. Lázně a letní rezidence, vystavěné od roku 1692 takřka na zelené louce, se proměnily v obraz barokního světa se světským i duchovním rozměrem. Sjížděla se sem šlechta i císařský dvůr, hrálo se divadlo, zpívaly se opery a tvořili zde umělci, kteří se později proslavili po celé Evropě.

Ale paměť místa nekončí barokem. Kuks prošel zásadními proměnami i během 20. století. Válka, odsun německého obyvatelstva, přesídlování nových českých obyvatel (tzv. displacement), totalitní doba a dnešek. Letos chceme dát prostor právě této vrstvě paměti. Příběhům, které nejsou vidět na první pohled, ale které místo formují stejně silně jako monumentální architektura a kulturní vize hraběte Šporka. Jsou ukryté ve vzpomínkách, v tichých gestech, ve vyprávění, které se předává z generace na generaci. A přesto tvoří součást toho, čemu dnes říkáme Kuks.

Těžiště festivalové dramaturgie je pevně ukotvené v baroku, ale hlavním tématem letošního festivalu bude paměť místa a jejich obyvatel, jakási kronika Kuksu od konce 17. století do současnosti. Kapitoly z dějin, ve kterých dramatické události střídalo období zdánlivě klidné i prosperující.

Kuks jako paměť místa se silným geniem loci.

Ve spolupráci s Pamětí národa, spolkem TisíciHRAn a dalšími umělci připomínáme lidské osudy spojené s místem, ptáme se, jak si Kuks pamatujeme dnes, a jak jej chceme předávat dál.

Co vás letos čeká:

→ celostátní výstava Paměti národa v plenéru
→ divadelní zpracování kukských kronik
→ příběhy pamětníků
→ workshop Urban Sketching s Jitkou Nejedlou
→ site-specific inscenace, koncerty, diskuse a sousedské události

a mnoho dalšího...

Letošní téma vzniklo z potřeby zastavit se a naslouchat tomu, co nám Kuks doopravdy vypráví.

Zastavte se spolu s námi. Zažijte vyprávění životů, krajin, věcí a lidí, kteří jsou s tímto místem spjati.
Objevte paměť, která není jen v kameni a architektuře, ale i v tichých slovech a pozorném pohledu.

Přijďte na festival a staňte se součástí vyprávění.

Zahraniční hosté na Theatrum Kuks 2025

Hudba, která přichází z dálky.
Divadlo, které překračuje hranice.
Jazyk, kterému rozumíme i beze slov.

Theatrum Kuks je už dlouhá léta místem, kde se potkávají různé světy a časy.
Barokní paměť místa zde ožívá nejen v místních příbězích, ale také v setkáních s výjimečnými umělci, kteří k nám přijíždějí ze zahraničí. Ani letos tomu nebude jinak. Zahraniční hosté nejsou pro festival ozdobou, ale důležitou součástí výpovědi o paměti místa. V jejich tvorbě ožívají zapomenuté barokní písně i poezie psaná uprostřed války.

Letos přijedou soubory například z Německa a Itálie. Každý z nich přiveze jiný klíč, jak číst minulost:
• jeden se vrací k ranému baroku a staví celou scénu jen na hlasu a loutnových strunách,
• jiný zpracovává texty barokního básníka v současné hudební koláži.

Hudebníci, performeři, pěvci a herci z různých koutů Evropy i světa přivezou na Kuks pohledy, které by tu jinak nezazněly. A my věříme, že právě tahle pestrost a odvaha mluvit jinak je pro festival nepostradatelná.

A na koho se tedy můžete těšit? To můžete zjistit skrze tento PROKLIK.

Kuk sem Kuksem 2024

Pro 23. ročník jsme si pro vás připravili festivalový zpravodaj v elektronické podobě, který pro vás s láskou tvořily autorky Barbora Sedláková a Natálie Bulvasová.

První díl si můžete přečíst zde:
Kuk sem Kuksem, No 1: DÁM SI ELIXÍR. COŽE, KLYSTÝR? >>>

Druhý díl najdete zde:
Kuk sem Kuksem, No 2: JARNÍM TANCEM K IMPROVIZOVANÉ SMRTI >>>

Oba třetí díly si přečtěte zde:
Kuk sem Kuksem, No 3,1: HUMOR JE TAKY ALCHYMIE >>>

Kuk sem Kuksem, No 3,2: HUDBA PODZIMU ŽIVOTA >>>

Čtvrté díly zpravodaje čtěte zde:
Kuk sem Kuksem, No 4,1: POSLOUCHEJME STROMY A NĚKDY I DINOSAURY >>>

Kuk sem Kuksem, No 4,2: SAUNA JMÉNEM ŠAPITO >>>

Pátý a závěrečný díl čtěte zde:
Kuk sem Kuksem, No 5: OD KOSTELU KE KOSTELU ANEB GRANDE FINÁLE >>>

Podcast V podhoubí s ředitelkou festivalu Kateřinou Bohadlovou, zakladatelem a muzikologem Stanislavem Bohadlem a skladatelem Tomášem Hanzlíkem nejen o barokní opeře či autentické interpretaci staré hudby si poslechněte zde >>>

Ohlednutí za rokem 2023

Přes čtyři desítky většinou vyprodaných představení a akcí a přes tři tisíce návštěvníků. Dvaadvacátý ročník festivalu THEATRUM KUKS do neděle 27. srpna 2023 na pět dní oživil hospitál Kuks a blízké i širší okolí. „Máme ohromnou radost, že tolik lidí baví naše snaha vracet do kulturní památky Kuks živé umění,“ říká ředitelka festivalu Kateřina Bohadlová. Příští ročník se bude konat od 21. do 25. srpna 2024.

Zahajovací večer, který navštívil i ministr kultury Martin Baxa, nadchl divadelním představením Geisslers Hofcomoedianten Simply Simplicius a magickou show Prach všehomíra. Režisérka a choreografka Kamila Mottlová připravila návštěvníkům dechberoucí podívanou na schodišti hospitálu, při níž tanečníci splynuli s kukským geniem loci za doprovodu atmosférického zpěvu operní divy Bronislavy Smržové.

Ovace vestoje si za své Sólo vysloužil Radim Vizváry, lapidárium hospitálu s Braunovými sochami Ctností a Neřestí úchvatně rozezněl talentovaný kontratenorista Vojtěch Pelka či Ensemble Damian s jedinečnou operou O původu Jaroměřic.

Celé kukské údolí roztančil a rozezpíval národopisný soubor Kohoutek, který přímo pro festival secvičil lidové barokní kalendárium. Od masopustu u kukských pramenů se tak prošlo celým rokem například se senosečí v bylinkové zahradě či posvícenským veselím na nádvoří, při kterém diváci nejen dostávali koláče a čepované pivo, ale někteří si vyzkoušeli i polku.

Téměř šedesát diváků se vydalo na celodenní festivalový výlet „storytellingovým“ autobusem, při němž objevovali a s dalšími příchozími a umělci oživovali známá i méně známá místa v širším okolí Kuksu. Naopak kousek pod hospitálem vznikla improvizovaná scéna, kde především dětské diváky bavilo Divadlo DNO nebo kapela BomBarďák.

Celou dobu festivalu to v Kuksu kvasilo nejen uměním. Tři známé propagátorky fermentace Magda Jotes (Fermentujeme), Lenka Kubelová (Velké kvašení) a Zuzana Ouhrabková (Zkvašeno) vytvořily „barokní bublatorium“, kde nechaly kvasit nejen místní ovoce, ale třeba i natě pampelišek nebo šišky, jež mohli návštěvníci postupně ochutnávat, stejně jako oxymel z devatera bylin, který zpracovávaly acetobactery ve sklepě hospitálu.

„Theatrum Kuks není akademický, je to prostor pro všechny. Místo, kde se setkávají amatéři i profesionálové z různých oborů, lidé, kteří by se možná jinak nepotkali a navzájem se mohou obohatit,“ popisuje Kateřina Bohadlová jedinečnou atmosféru festivalu, z něhož se postupně stala jedna z nejvýznamnějších kulturních akcí v Královehradeckém kraji.

Každoročně se také rozšiřuje okruh stálých návštěvníků festivalu. „Letos jsme vyprodali 25 celofestivalových pasů, zároveň se nám daří téměř maximálně zaplňovat kapacitu vnitřních prostor hospitálu, divadelního šapita či Comoedien Hausu, v němž sídlí naše Galerie loutek,“ dodává ředitelka.

#novebaroko: unikátní síť pro milovníky (nejen) barokního a barokem inspirovaného umění

Nové baroko je multižánrové umění, které se inspiruje v baroku a posouvá jeho odkaz do současnosti. Výsledné dílo je nové, atraktivní, hravé, plné emocí a zkrátka jedinečné. Je to fúze minulosti a současnosti, starého a nového, vysokého a nízkého, vážného a komického, akademického a lidového…

#novebaroko zastřešuje čtyři unikátní umělecké projekty - divadelní soubor Geisslers Hofcomoedianten, festival Theatrum Kuks, Galerii loutek Jiřího Nachlingera a Rentzovo muzeum barokního tisku.

Sledujte Nové baroko na Facebebook.com/Novebaroko

Facebook Instagram

.

Světlo jako nástroj vyjádření

Workshop nejen divadelní fotografie s Markem Malůškem.

O workshopu

FINÁLNÍ SESTŘIH Z ROKU 2025

FESTIVALOVÝ ZPRAVODAJ: sobota

FESTIVALOVÉ MINUTY

FESTIVALOVÝ ZPRAVODAJ: pátek

FESTIVALOVÉ MINUTY

FESTIVALOVÝ ZPRAVODAJ: čtvrtek

FESTIVALOVÉ MINUTY

FESTIVALOVÝ ZPRAVODAJ: STŘEDA

FESTIVALOVÉ MINUTY

FESTIVALOVé aktuality

THEATRUM KUKS 2025 | 20.–24. 8. | PODÍVEJTE SE NA PROGRAM

Letos se festival obrací ke svým kořeNŮM

24. ročník festivalu THEATRUM KUKS

Obrací se k místu, kde vzniká, k jeho paměti.

Co vás letos čeká:

Zahraniční hosté na Theatrum Kuks 2025

Hudba, která přichází z dálky. Divadlo, které překračuje hranice. Jazyk, kterému rozumíme i beze slov.

Kuk sem Kuksem 2024

Ohlednutí za rokem 2023

#novebaroko: unikátní síť pro milovníky (nejen) barokního a barokem inspirovaného umění

Hudba, která přichází z dálky.
Divadlo, které překračuje hranice.
Jazyk, kterému rozumíme i beze slov.