Láska, vzdor a smrt
Bodyvoiceband
podle lidové poezie E. F. Burian a František Halas
hudba E. F. Burian
hudební aranžmá Zdeněk Dočekal a Dušan Navařík
dramaturgie Tereza Verecká
režie Jaroslava Šiktancová

22. 8. 2026 v 15:30, Velké šapitó, Kuks

Je konec války, E. F. Burian se vrací zdecimovaný z koncentračních táborů, přežije ztroskotání ostřelované lodi a z trosek obnovuje zaniklé divadlo D34. S básníkem Františkem Halasem sestaví pásmo lidové poezie, zejména ze sbírek Františka Sušila, Františka Bartoše a Karla Jaromíra Erbena. Vrací se tím o století zpět, do dob Čelakovského romantických Ohlasů písní, i do dob národoveckého okouzlení iluzí čistého lidového umění, jak ji z úprav lidových písní známe prakticky ode všech tehdejších skladatelů od Smetany dál. V tomto duchu Burian komponuje v podstatě scénické oratorium, koncertní pořad s živou hudbou, recitací a stylizovanými lidovými písněmi. Předznamenává tím nejen komunistickou apoteózu folklóru, jak ji ve všem pokrytectví popsali Milan Kundera v Žertu a především Zdena Salivarová v Honzlové. A mohli bychom jít i dál, do 60. let k Janu Kopeckému a jeho scénických mystériích, k Evě Tálské v 80. a 90. letech a jejím inscenacím lidové poezie. V hudbě pak i k Jaroslavu Hutkovi a v době nedávnější k Čechomoru a jejich gentrifikovanému folklorečku.

Na to všechno ale zapomeňme. Oratorium LÁSKA, VZDOR A SMRT souboru Bodyvoiceband, premiérované 2019 a obnovené 2024, se vznáší v bezčasí a v prostoru divadelně vyprázdněném až k laboratorní sterilitě. Na scéně ve třech skupinách po šesti účinkujících: v pozadí nalevo šestičlenná kapela (klavír, flétna, klarinety, trombon, akordeon, perkuse), napravo vzadu sbor (čtyři ženy, dva muži) a v popředí u stojánků v řadě sólisté (opět čtyři ženy, dva muži). „Láska, bože, láska! Kde ťa ludia berú? Na horách nerosteš, v poli ťa nesejú.“ Tím se začíná i uzavírá hodinová inscenace, ve které kontrastují lidové říkanky a písně ze všech českomoravských koutů, tu recitované, tu zpívané v umírněné, poválečné podobě Burianových avantgardních zpěvoher. (Ze stejné doby mimochodem pochází i jeho další návrat k insitnímu umění, opera Maryša, kterou v této sezóně v režii Lindy Hejlové Keprtové uvedlo Divadlo F. X. Šaldy v Liberci.) Kapela je přesná, hudba má odpich – až si místy říkám, jak moc to sedí či nesedí k biedermeierovské lidové písni, která přes všechny zdrobnělinky – růžičky, kytičky, zahrádky, kostelíčky i páteříčky – byla ve své podstatě statkářsky nabubřelá a měšťansky pokrytecká a prudérní: vezmu si tě, jen když budeš mít koně; jen když budeš mít pentle kolem hlavy; nechci tebe ani tvého syna, ale vyplatím ti penězama; já jsem ji nezabil, jenom jsem se díval (volně parafrázuji). Nebo mé pochybnosti jsou totéž, že si nedokážu lidovou poezii zbožštit?

Všechno ale musí skončit: Nic, nic, nic, na světě není nic: ať je mladý nebo starý, každý musí jít na máry; nic, nic, nic, na světě není nic, zpívá se na závěr tohoto mementa mori. Smrtka, ta milenka, kterou ženich neodkopne ani nevyplatí, si stejně nakonec prosadí svou. Potrestala toho, co se jen díval, jak se jeho dívka utopila? Nebo toho, co utekl od té, kterou „potěšil“, ale pak ji i synáčka opustil, i když se dušovala, že nechce nic, jen otce pro své dítě mít, a aby nešťastná, zkažená žena, nebyla od lidí zavržená? Odpovědi se nám, ach bože, rozbože, nakonec dostane: Láska, bože, láska! A u toho zůstane.

Ovace byly velké a dlouhé. LÁSKA, VZDOR A SMRT si své publikum ve velkém šapitó našla.

Pavel Drábek