THEATRUM KUKS již pětadvacet let představuje prostor, v němž baroko jasně předjímá modernu a moderního člověka. Nutí jej totiž k neustálému hledání spojení protikladů, k onomu jungovskému mysterium coniunctionis. Není náhodou, že alchymistická tradice – ačkoliv svůj největší pražský rozkvět zažila již v rudolfinské renesanci – hluboce prostoupila právě barokem a její myšlenkový odkaz pak znovu ožil v existenciálně vyprahlé době po druhé světové válce.

Toto slučování neslučitelného jsme na letošním ročníku zažívali v záplavě smíchu a úlevného žertování. Hledištěm rezonovala komediální energie Martina Bohadla, Claudie Eftimiadisové či Vojtěcha Franců, nezaměnitelný důvtip rodiny Jelínkových (Jiřího, Moniky, Františky a Prokopa) i radikální materiálové divadlo Dariji Gostevy a Anastázie Dobrodinské. Smějeme se však především proto, abychom se nemuseli dívat na utrpení druhých – na to utrpení, na které ve své produkci snad až neobratně a neurvale upozornil Matija Solce. Odvracíme zrak nikoliv proto, že bychom hrůzy světa nechtěli vidět, ale proto, že nedokážeme čelit naší vlastní bezmoci před nimi. Jsme v tom podobní obyvatelům Rabelaisova opatství Thelémy. Theatrum Kuks tak letos nenabídlo únik do falešných světů, ale hmatatelnou scénickou událost, jež tyto naše barokní běsy vytáhla na světlo.

Anatomie moci a těžká materie hněvu

Páteční program definoval nekompromisní střet lidské křehkosti a manipulace. Andrej Lyga v MONARCHIOTOVI stvořil děsivý sociologický experiment. Mrazivě snadno donutil publikum k poslušnosti a skrze takzvané „Totschweigen“ (chladné ignorování těch, kteří nesouhlasí) předvedl fenomenální dramaturgickou zbraň: neposlušnost zde neznamenala konflikt, ale naprosté vymazání jedince ze společnosti. Vedle mrazivé manipulace se zkoumala i tíha našich vnitřních démonů. V inscenaci HNĚV využil Petr Šmíd mohutnou basu jako těžkopádnou fyzickou materii, jež se stala dokonalou performativní metaforou samotného vzteku. Odkazem na Paula Ekmana a jungovské principy ukázal, že potlačené emoce se v podvědomí mění v monstra, s nimiž se musíme naučit koexistovat. Téma čisté formy pak zkoumal Ensemble Damian s projektem LA DAFNE. Zvuková dokonalost pěvců se tu ovšem bohužel tloukla s vizuálním balastem nesmyslně přítomného satyra. Ostrý politický apel nakonec vnesl Matija Solce s Charmsem. Zvuky podivného stroje na bázi Arduina rozbíjely formální hranice a Solce nekompromisně připomněl, že plíživý fašismus a genocida v Gaze – podporovaná rétorikou izraelských představitelů – činí barokní antitetičnost děsivě aktuální.

Pundonor, metadivadlo a česká tradice

Sobotní maraton propojil otázku cti (pundonoru) s nezaměnitelnou českou ironií. V REZAVÉ ANNĚ Geisslers Hofcomoedianten obnažili kupčení s vírou. Claudia Eftimiadisová coby tajemný Furiáš zde směnila hříchy kruté hraběnky za ostatky svatých, z nichž se na scéně poskládalo děsivé antropomorfní monstrum. Barokní memento mori a pomíjivost těla zcela zemitě akcentoval i LOUSKÁČEK. ZELENINOVÝ BALET, kde baletní tragiku tančil česnek a patizon, či POLÉVKOVÉ DIVADLO, v němž se hrabě Špork sázel, zda dvouvrstvý toaletní papír dosáhne až k hrobce. Nekompromisní sepětí osobní cti a nevyhnutelnosti smrti ohledával BodyVoiceBand v inscenaci LÁSKA, VZDOR A SMRT. Režisérka Jaroslava Šiktancová zde s mimořádnou performativní silou vzkřísila slavnou hudebně-dramatickou montáž lidové poezie z autorské dílny E. F. Buriana a Františka Halase. Zástupný motiv „zeleného věnce“ se v pulzující, rytmizované syrovosti hlasového sboru stává obnaženým mementem venkovského pundonoru, kde ztráta poctivosti neznamenala pouhý poklesek, nýbrž absolutní společenskou záhubu.

Tuto drásavou tíhu nenávratné ztráty pak Geisslers Hofcomoedianten v inscenaci POD SVĚTEM uvrhli přímo do naší žité současnosti. Antický mýtus se zde, v jasné myšlenkové spřízněnosti s legendárním Orfeem Jeana Cocteaua, zhmotňuje v podobě civilního, avšak děsivého existenciálního labyrintu. Zatímco Cocteauovo podsvětí tvořily zdevastované budovy a byrokratické tribunály, Geissleři nás uvrhují do prostoru zahlceného plasty, prodlužovačkami, výtahy a eskalátory, jímž bloudí zoufalý syn hledající svou umírající matku. Nejde však o běžnou říši stínů, nýbrž o samotný Tartaros. Tvůrci zde obdivuhodně těží z historické dvojznačnosti tohoto mýtu: na jedné straně navazují na pozdější platónsko-vergiliovskou tradici a umisťují do propasti obyčejné lidské sebevrahy a zločince. Na straně druhé ale křísí tu nejstarší, archaickou podstatu Tartaru z dob Hésioda – propast plnou prapůvodního chaosu a temných bouří. Tento původní chaos se v moderní inscenaci neprojevuje hřměním živlů, ale děsivou destrukcí samotného jazyka. Lidé jsou zde stiženi trestem absolutní ztráty schopnosti smysluplného sdělení, což opět silně evokuje Cocteauovy kódované a nesrozumitelné vzkazy ze záhrobí. Jazyk se jim rozpadl do náhodných shluků slabik, z nichž, v chytré zvukové hříčce odkazující na jméno propasti, zbývá jen prázdné blábolení „Tár, tár“. Tato brutální destrukce řeči v nejtemnější jámě podsvětí tak mrazivě a přesně zrcadlí naši vlastní odcizenost: paradoxní neschopnost najít si na své nejbližší čas a obyčejná slova ve chvíli, kdy ještě skutečně žijí a mohou nás slyšet.

Zcela sebereflexivním metadivadlem byl DON JUAN z Národního divadla Roškopov. Herci na jevišti neustále komentovali vlastní (ne)umětelství a odkazovali na mýtus pradědečka Josefa, jenž divadlo bytostně nenáviděl. Podobně radikálně zcizil národní kánon i soubor Frgál na nitkách, když v baladě ECITYK udělal z Erbenovy Lilie čistě praktickou grotesku o vztahu se stínovou partnerkou, jež s prasknutím žárovky zkrátka mizí. A zatímco HUBERTE! obnažil destrukci alchymistického přírodního muže motorovými pilami konzumní civilizace, komedie-balet KRÁSA STŘÍDÁ NÁDHERU podle Molièra navrátila mýtus k jeho vznešeným kořenům nebeského pletichaření Jupitera a Venuše.

Dřevo jako pointa: Návrat k matérii

Celou tuto pětidenní cestu od intelektuálních konstruktů k matérii zpečetilo nedělní dopoledne. Mezinárodní ateliér Puppets in Prague přivezl do Kuksu DŘEVĚNÝ CIRKUS. Představení bylo obnaženou ukázkou řemesla: tři týdny řezbářské výroby akrobatických loutek a pouhý týden zkoušení. V rázném povelu „Šup, šup!“ a v přiznané fyzické manipulaci se syrovým dřevem se koncentrovala samotná podstata THEATRA KUKS. Festival nesplétá iluzivní copy smíchu, za které bychom mohly jako malé tahat, když neumíme jinak vyjádřit vlastní emoce. Vzduchem létají třísky a štěpiny hravosti i gargantuovského smíchu, a nutí nás pohlédnout na realitu a najít v sobě sílu k odpuštění, nebo alespoň ke smíření s naší vlastní nedokonalostí. Právě v tomto obnaženém přijetí vlastních limitů se totiž naplňuje ono ústřední mysterium coniunctionis. Z těžkého olova naší bezmoci, z nezastřené materiality a hrubého dřeva se skrze sdílenou divadelní událost rodí alchymistické spojení protikladů. Je to katarze, která už nepotřebuje útěk do thelémského opatství, protože našla světlo, smíření a přesah přímo v obyčejném, syrovém lidském soucitu.

Tomáš Kubart