Přes dvacet let, to už by se snad mohlo nazvat tradicí. A festival Theatrum Kuks, to je navazování na tradici… na tradici Kuksu jako hudebního, divadelního a uměleckého centra evropského významu, které ze zapadlého údolí ve východních Čechách na přelomu 17. a 18. století postupně vybudoval hrabě František Antonín Špork.

Genius loci unikátního barokního areálu přetrvalo i dlouhá období nezájmu a chátrání, aby bylo od 90. let minulého století zase postupně více vidět a cítit. O to se zasloužil i muzikolog a propagátor Kuksu Stanislav Bohadlo, který v roce 2002 založil festival barokního divadla, opery a hudby Theatrum Kuks a zároveň inicioval vznik amatérského divadelního souboru Geisslers Hofcomoedianten, jenž je s festivalem nerozlučně spjatý.

Jednou ze zakládajících členek byla také Kateřina Bohadlová, jeho nynější šéfka a zároveň ředitelka Theatra. „Mohli jsme se tenkrát podílet na oživování místa, které ještě zdaleka nebylo po rekonstrukci, takže působilo spíš dekadentně, než nějak honosně barokně,“ vzpomíná, jak začal příběh Geisslerů i festivalu. Ten byl jedním z nástrojů, jak upozornit na živé umění, které bylo vždy bezprostřední součástí Šporkova Kuksu.

Místní atmosféra divadelní nadšence z gymnázia v Náchodě, kteří na Bohadlův popud nastudovali v barokní stodole pro nultý (později brán už jako první) ročník festivalu „hauptakci“ Amor tyran od Heinricha Rademina, nadchla a – pomalu, ale jistě – také směrovala i k zájmu o baroko. „Strávili jsme tu měsíc v roce, kdy jsme společně – jako tehdejší kočovné společnosti – žili, tvořili, vařili i kalili, a Kuks na nás působil,“ usmívá se dnes Kateřina Bohadlová.

„Nenásilnou formou jsme získali vztah – možná ani ne prvotně přímo k baroku, ale k tomuhle místu. Přes Kuks a jeho silné genius loci, které tady pořád je, to už byl jen krůček k tomu, že jsme si oblíbili baroko, začali ho víc vnímat, víc se v něm hnípat a objevovat ho,“ přidává se i Petr Hašek, od začátku „geissleří“ režisér a od roku 2017 také umělecký šéf Theatra. „Ale nikdo netušil, že to bude kontinuální, že se zrodí něco hlubšího,“ dodává.

Společný tvůrčí zážitek byl pro rodící se divadelní těleso i budoucnost festivalu určující. „Zjistili jsme, že nám to docela jde a lezou z toho zajímavé věci. A když tam člověk deset let skoro celé prázdniny žije a nechá na sebe Kuks a baroko působit, tak je hodně ovlivněný, i kdyby nechtěl,“ vypráví Bohadlová.

Společná cesta

První inscenace Geisslers Hofcomoedianten pro nově vzniklý festival předznamenala i jeho vývoj a vlastně i dnešní podobu. „I když už je Theatrum dramaturgicky mnohem rozsáhlejší, duch toho šporkovského anebo kukského uměleckého baroka v něm stále figuruje,“ vyzdvihuje zakladatel festivalu Stanislav Bohadlo, podle něhož velkou roli hraje právě i místo jeho zrodu – Comoedien Haus, stodola z 18. století, která sice není původní divadelní budovou z roku 1702, ale je jí dispozičně, orientací i půdorysem velice podobná.

Právě k 300. výročí vzniku kukského lázeňského divadla se odkazuje i první ročník festivalu. „K tomu jsme pak samozřejmě navázali všechny možné lokality přímo tady v Kuksu, včetně hospitálu, zahrad, hrobky, ale i v okolí. A v tom to celé pokračuje,“ těší Bohadla, který v roce 2017 přenechal samotnou organizaci právě „svým“ Geisslerům. Ti se mezitím většinově přesunuli do Prahy na divadelní fakulty a postupně se etablovali jako jeden z předních českých nezávislých souborů.

„Nejpodstatnějším a nejdůležitějším úkolem lidského faktoru v divadle – herectví – je zprostředkovat cestou estetického účinu smysl nesdělitelný jinak. Geissleři tento úkol plní nelehkým, složitým způsobem, k nimž je zavazuje Kuks a „šporkovské“ dědictví: rozhodli se do současného divadla vnést struktury divadla z přelomu 17. a 18. století. Lze to chápat i obráceně: vnést do barokního manýrismu a jeho poetiky principy současné,“ píše o jejich tvůrčí metodě v roce 2021 zesnulý profesor Jan Císař ve studii Baroko „tekuté modernity“, která v roce 2022 vyjde v připravované knize k dvaceti letům Geisslers Hofcomoedianten a jejíž podstatnou část v červnu otiskly Divadelní noviny.

„Baroko je strašně pestré na divadelní, ale i obecněji umělecké formy, vyjadřovací prostředky. Když jsme se začali více zajímat o to, co souvisí se Šporkem, Kuksem, s dramatikou té doby, ale i šířeji s barokem, tak jsme pořád objevovali nové a nové texty… A vždycky byl ten text úplně jiný,“ vrací se ještě k začátkům Kateřina Bohadlová, která mimo jiné překládá původní texty z němčiny či italštiny. „Stejně jako jsme baroko objevovali sami pro sebe, tak jsme se ho snažili ve svých věcech objevovat i pro našeho diváka. Byla to taková společná cesta,“ popisuje Hašek.