Krása střídá nádheru
Geisslers Hofcomoedianten
autoři původní hry Molière, Pierre Corneille a Philippe Quinault
překlad a přebásnění původního textu a dramaturgie Helena Koblischková
hudební transkripce, hudba a hudební nastudování Tomáš Hanzlík
scénografie, loutky a kostýmy Jitka Nejedlá, Ján Tereba
režie Petr Hašek

22. 8. 2026 od 22:00, Velké šapitó, Kuks

Nebyl to oficiální konec 25. výročního festivalu THEATRUM KUKS, ale proslovy před publikem v zaplněném šapitó tomu nasvědčovaly: ředitelé festivalu Kateřina Bohadlová a Petr Hašek se poděkovali a Ondřej Wald z Nové sítě jim gratuloval. A svým způsobem to jakýsi monumentální závěr byl. Krása střídá nádheru s podtitulem Božská tragikomedie je zgeisslerování barokní předlohy – versaillské tragikomedie-baletu Psyche z roku 1671 o sporu mezi bohyní krásy Venuší, jejím mocným synem lásky Amorem a jeho láskou k spanilé nymfě Psyché. Ta je na důkaz lásky – a zde už do hry vstupu geisslerovská satira, ironie a hlubší význam – zakleta v jakémsi Modrovousově zámku a jako Kráska nesmí poznat své Zvíře, a pokud ho pozná, zemře a vůbec zle se jí povede. To všechno napáchala žárlivá Venuše, která chce být sólokapr v rybníčku krásy a konkurenci nesnese. Jak to dopadlo, nevíme jistě: nastoupil Jupiter, ale asi to trochu zpackal, takže Psyché patrně umírá. A možná s ním vypustí duši i Amor – ale to je možná jen divadelní nadsázka a špás.

Šestici herců, kteří i zpívají a ovládají hudební nástroje, doprovází regulérní miniorchestr: Jiřina Marešová na pozitiv, Marek Kubát na arciloutnu a Jakub Michl na violu da gamba. Hudbu ovšem upravoval a realizoval Tomáš Hanzlík, takže barokní harmonie remixuje s moderními šansony. Tak bych to alespoň pojmenoval, už jen proto, že Venuše zpívá své šansonové blues stárnoucí šarmantní štiky stylových salónů. A jak je zvykem v režiích Petra Haška, na jevišti srší ohňostroje nápadů a vtípků – tu a tam za hranou, často vkusně u hrany a vždy ručně rozehrány kmenovými kumštýři. Dobrá zpráva je, že s postupem představení vtipů nejenže neubývá, ale přibývá těch skvělých, které navíc děj pohánějí k působivému závěru.

Jen krátce se pozastavím nad zpěvem. Když Geissleři hrají jarmareční Jedem s medem, je ušmudlaný zpěv a skřípavá hudba namístě a v duchu hry. Když persiflují barokní operu, je to věc jiná. Místy to bylo hrbolaté, drncalo to ve verších i ve zpěvu, v tónu i intonaci. Podobně jako u ukočírovaného scénického vtípku i tady by napomohla větší péče, například od učitele klasického zpěvu. Že na to soubor má, je jisté: slyší, hlasy mají a zápal zjevně také. A není třeba mít obavu, že by se geisslerovský rukopis pod kultivací školených hlasů vytratil. Naopak by ta legrace dostala ještě jiný točivý moment.

Krása střídá nádheru prý pozvolna míří k derniéře. Ovace napěchovaného šapitó naznačují, že taková inscenace pokud zmizí, bude chybět. Nebo se můžeme těšit na něco nového?

Pavel Drábek