Sobotní divadelní maraton, čítající úctyhodných deset divadelních produkcí, spojila
nečekaně pevná a hluboká tematická linka: mytologie ve všech svých podobách.
Čtvrtý festivalový den názorně ukázal, jak hlubokými kanály proudí lymfa inspirace, a
jak silně je archetypálně kořeněna. Jedním proudem byl duch lesa Hubert, homo
sylvestris, patron lesů a lovců, dalším takřka mytický archetyp podkrkonošského
strýce a proslulého svůdce dona Juana, proudy nosných antických tragédií. Prožili
jsme existenciální sestup do podsvětí v příběhu o ztrátě Orfea a Eurydiky a dotkli se
samotných božských výšin ve velkolepém vyprávění o Amorovi a Psýché. Sobota se
tak stala nezpochybnitelným důkazem toho, že ať už jde o vznešené antické božstvo,
nebo lokální zkazky z Roškopova, člověk odjakživa využívá mýty, aby dokázal
porozumět svému vlastnímu osudu.

Sobotní program zahájila v Šapitó v parčíku ryze ženská (odmyslíme-li si režii Petra
Haška) inscenace REZAVÁ ANNA ANEB ZAČ JE TOHO KOST! z dílny Geisslers
Hofcomoedianten. Na příběhu kruté hraběnky Anny Kymberkové ze stříleckého
panství, jíž nezadržitelně dochází čas, se skvěle demonstruje barokní princip
pundonoru – tíživá otázka ztracené cti a zoufalé snahy o její znovunabytí. Anna
(Lucie Valenová) se pokouší svou pošramocenou duši a hříchy vykoupit skrze svaté
ostatky, které jí s ironickou obratností nabízí zástupkyně podivné relikviářské
agentury, tajemný Furiáš (Claudia Eftimiadisová). Jde o výsostně groteskní obchodní
transakci, v níž se tíživé olovo viny směňuje za falešné kosti, a která se postupně a
nevyhnutelně láme do temného barokního noiru.

Každý Annin hřích je splácen a odhalován v sérii zcizujících scénických
miniatur a skečů, během nichž z nakoupených relikvií roste na scéně děsivá
antropomorfní „nadloutka“ připomínající napůl Golema a napůl Moranu. Tento motiv
je navíc geniálně propojen s ryze českou tradicí i naší žitou současností: od
loutkářských postupů s javajkami až po břitkou reflexi dnešních politických „zabíračů“
veřejného prostoru (jež pregnantně shrnuje oboustranná zástěra a povědomé heslo
„Když říkám řepka bude, tak bude – všude“). Celá tato burleskní komedie o
manipulaci a kupčení s vírou však v závěru překvapivě zjihne. Když Anna před
bezejmennou hlavou obřího relikviáře konečně odhodí pýchu a tiše přizná: „Mně je to
líto,“ zraky monstra se rozzáří a ukazuje se, že i skrze pouhou cetku a umělou
divadelní hru lze nakonec nalézt skutečné odpuštění a zachránit zbytky vlastní cti (a
navíc zde existuje i čistě interní intertextuální vazba, protože v projektu Ridiny
Ahmedové Z deníků světlotmy přece zaznívá příběh hocha, v němž se objevuje jelení
lebka, které se také rozzářily rudé oči).

Mytologycko-venkovský rámec sobotního programu nasvítil podhoubí oněch
hlubokých barokních svárů mezi duchem a hmotou, vznešeným a nízkým. Všechna
představení, od loutkových miniatur až po velkolepé hudební produkce, protínala
trojice jasně definovaných témat: otázka osobní i společenské cti (pundonoru),
sebeuvědomělé zkoumání samotných hranic jevištní iluze (divadlo na divadle) a
zemitá, ironická česká tradice, která i ty nejmajestátnější mýty neomylně stahuje zpět
do bláta návsi.

Lilek na scénu!: Louskáček a Polévkové divadlo

Naprosto přesnou ukázkou toho, jak lze vysokou klasickou formu domestikovat skrze
venkovskou každodennost, byl dopolední LOUSKÁČEK. ZELENINOVÝ BALET, který jsem
měl to stěstí vidět již na loňském Spectaculo Interesse v Ostravě. Tvůrkyně Daria
Gosteva a Anastázie Dobrodinská zredukovaly pompézní Čajkovského balet na
čistou, organickou materii. Během bezeslovné pantomimy se na scéně proháněl
česnek, zázvor, celer či patizon. Samotný princip divadla na divadle a dekonstrukce
iluze byl hravě zpřítomněn ve chvíli, kdy loutkářky nabídly divákům v zadních řadách
„dalekohled od babičky“, aby na drobné loutky vůbec viděli. V makrokosmu
vznešeného, jež se v obráceně drženém kukátku zmenšuje na prkénko na krájení
zeleniny, zahlédáme odlesky vznešenosti, jež vzpouzí zadupání.

Podobně zemitě k barokní marnosti (vanitas) přistoupilo i Divadlo DNO ve svém
POLÉVKOVÉM DIVADLE. Zatímco publikum konzumovalo tomatovou polévku, přímo před
ním hrabě Špork s ironickou pompou ohlašoval svůj záměr zhubnout. Posvátné téma
memento mori a cesty ke hrobu zde bylo groteskně zneváženo sázkou o to, zda
rulička dvouvrstvého toaletního papíru dosáhne až k samotné hrobce. Briskně
esenciální propojení barokní tělesnosti a frašky, v níž se vznešené myšlenky o
konečnosti života nevyhnutelně potkávají s trávicím traktem.

Lyra Orfeova a selský pundonor: Pod světem a Láska, vzdor a smrt

Na zcela opačnou, drásavější strunu zahráli Geisslers Hofcomoedianten v inscenaci
POD SVĚTEM, jež zkoumala téma zoufalství jakožto jedné z neřestí (první byl Šmídův
a Koblischkové Hněv). Klasický mýtus o Orfeovi a Eurydice přetavují do intimní
tragédie syna, který si na svou umírající matku dokázal v nemocnici vyšetřit pouhé
dvě a půl minuty. Ztráta cti (v tomto případě morální povinnosti vůči rodiči) jej vrhá do
moderního podsvětí – labyrintu plného plastů, eskalátorů a zástupů sebevrahů, kteří
za trest hovoří nesrozumitelným esperantem, aby již nikdy nemohli navázat vztah
s živou bytostí. Bolestně interaktivní rozměr představení, kdy diváci na kartičky psali
to, co už nestihli svým blízkým sdělit, potvrdil, že skutečné zoufalství se neukrývá v
bájích, ale v naší vlastní neschopnosti zastavit se a naslouchat („Namaloval bych tvůj
portrét“, napsal jsem si na kartičku já).

Téma smrti jakožto nevyhnutelného partnera radikálně zhmotnil BodyVoiceBand v
inscenaci LÁSKA, VZDOR A SMRT. Režisérka Jaroslava Šiktancová zde přímo navazuje
na slavnou hudebně-dramatickou montáž lidové poezie z dílny E. F. Buriana, na
jejímž prvotním formování se podílel básník František Halas. Výrazná voicebandová
performativita obnažuje venkovský pundonor, jenž je úzce svázán s motivem
poctivosti – tu zástupně vyjadřuje „zelený věnec“ a vyšívané zástěrky. Pod zdánlivou
křehkostí folklóru se tak odkrývá syrový obraz české tradice, v níž zhrzení milenci
končí na dně Dunaje a samotná smrt není majestátním andělem, ale starou, zubatou
a holohlavou stařenou, jíž se mládenec marně snaží vyhnout poukazem na její
ošklivost. Hlasovým sborem tu prostupuje drsná rezonance dávných bojišť a
nekompromisních zákonů vesnice, kde ztráta cti a dobrého jména znamenala
absolutní společenskou záhubu.

Divadlo na divadle a obrácená tradice: Don Juan a EcityK

Absolutní triumf sebeuvědomělé divadelnosti (divadla na divadle) předvedlo „Národní
divadlo Roškopov“ (DNO) s DONEM JUANEM. Parta na scéně neustále rozbíjela
konvenci, ohlašovala derniéru kusu, řešila výpadky zvuku, odkazovala na místní

roškopovskou mytologii o pradědečkovi Josefovi, který urputně a veřejně „neměl rád
divadlo“. Legendární španělský svůdce a narušitel pundonoru je tu stržen z
piedestalu a vtažen do zarostlé podkrkonošské reality, kde se do replik pletou zmínky
o navážené siláži a hospodské řevnivosti mezi okolními vesnicemi.

Podobně radikální hru s národním kánonem předvedl loutkový ECITYK (Frgál na
nitkách), mladší DNO, který se pokusil Erbenově Kytici navrátit její zrcadlový a
zrcadlící princip. Tragický mýtus o lásce k nadpřirozené bytosti se zde proměnil v
praktickou grotesku o tom, jak šíleně nepraktické je randit se „stínovou holkou“.
Zhasne-li světlo v kině nebo praskne-li žárovka ve sklepě při cestě pro jablka, stínová
partnerka zkrátka zmizí. Zhasne-li světlo během představení, musíme poslouchat
vyprávění Prokopa Jelínka o jeho zážitcích a narození, a doufat, že nešlo o nehodu,
ale o brilantní dramaturgickou práci s diváckým napětí.

Zápas o přírodu a nebeské theatrum mundi: HUBERTE! a KRÁSA STŘÍDÁ NÁDHERU.
Večerní program ukázal dva zcela odlišné přístupy k mytologickému patosu. HUBERTE!
(Geisslers Hofcomoedianten) přetvořilo legendu o lesním patronovi v kousavou
ekologickou a konzumní satiru. Posvátné ticho hvozdu, jež mělo přinést smíření
duše, je přehlušeno motorovými pilami, cirkulárkami a všudypřítomnými turisty či
lovci, kteří v absurdní slevové akci nakupují „sto nábojů týdně“. Divoká příroda je
redukována na plastový odpad a zvířata na bezcenné trofeje, čímž inscenace
nemilosrdně tepe naši moderní neúctu ke svěřenému prostoru.

Zlatým hřebem soboty pak byla barokní mašinérie par excellence – komedie-
balet KRÁSA STŘÍDÁ NÁDHERU (Geisslers Hofcomoedianten) podle Molièrovy Psyché.
Tragikomický střet bohů nabídl plnohodnotné nebeské theatrum mundi. Zhrzená
Venuše se zde neštítí těch nejnižších intrik a prosí samotného Jupitera, aby potrestal
smrtelnici Psyché za její krásu. Zápas o božskou čest a žárlivost (tedy pundonor
přenesený na Olymp) se odehrává v kulisách nádherného barokního verše a za
doprovodu živého komorního orchestru. V kontextu celého dne to byl dokonalý závěr:
mýtus se vrátil ke svým vznešeným kořenům, aby nám připomněl, že lidská
marnivost a pomstychtivost je naprosto univerzální a nezávislá na tom, zda sídlíte na
obláčku, nebo v podkrkonošské vísce.

Tomáš Kubart