CREEPY KYTICE A FANCY PIKNIK

Bára Sedláková

Baroko jako sloh mi nikdy úplně nepřirostlo k srdci. Znovu jsem na to myslela na první zastávce čtvrtečního výletu v Kostele Jana Nepomuckého na Zvičině, a pohled mi přitom klouzal po bílo-zlatém agresivně plastickém oltáři přímo proti mně. Všechna ta expresivní gesta, dynamičtí svatí a eroticky podbarvení andělé. A najednou mi došlo, v čem by mohl tkvít hlavní důvod mých nesympatií k baroknímu umění: je na mě příliš extrovertní. Každá postava se cítí dostatečně sebevědomá, aby se rozmachovala prostorem v expresivních gestech, upozorňovala na sebe svými zvlněnými hávy nebo rovnou odhalenými oblými křivkami, a ani ji nenapadne, že by se měla cítit provinile nebo invazivně.

Jenomže já, když vstoupím do barokně vyzdobeného interiéru, cítím se zahlcena senzorickým peklem a egoistickým sebevědomím. Nakonec v tom ještě bude závist. Závidím baroku jeho totální rezignaci na názory a soudy všech a všeho okolo. Naštěstí pro mě se ve zvičinském kostele odehrála hudební improvizace Řekni mi, při níž Antonia Nyass a Milli Janatková překládaly příběhy vyprávěné diváky a divačkami do melodií s natolik jemnou citlivostí a subtilností, že veškerou agresi rozbouřeného oltáře zkrotily. Jednotlivá vyprávění se nesla vesměs v humorném duchu a heslo „kovový Ježíši, koroduj za nás“ mi zůstane vryté do paměti ještě dlouho.

Kromě reflexe samotného programu se opět neubráním krátké odbočce, jež se tentokrát týká naší party výletníků. Hned při nástupu do autobusu se mi totiž vybavily školy v přírodě na základní škole, při nichž se taky trochu panicky řešilo, zda má každý v autobuse svého souseda, při každé zastávce se veškeré žactvo vydalo nejprve ke stánku s občerstvením a při vhodné příležitost se ozývaly poznámky spolužáků-vtipálků, kteří se nebáli na sebe upozornit před celou třídou hláškami typu „kdo tu není, ať se přihlásí“ (což je mimochodem věta, jež zazněla i při našem výletě, a nebylo to z úst dětských). Takže se mi nutně nabídlo srovnání a chtělo se mi smát, protože dospělost bude nakonec možná opravdu jenom mýtus.

Nutkání ke smíchu pokračovalo i v lomu u Svatojanských lázní, kde jsme v přírodním amfiteátru zhlédli svérázné převyprávění Erbenovy Kytice. Dle barokního motta memento mori se řešila především smrt. Smrt jako téma, jako motiv, jako záliba, jako fascinace, strach, ale především jako předmět humoru. Byla to totiž mimo jiné covidová pandemie, jež připomněla zejména naší západní civilizaci, jak moc doplácíme na skutečnost, že stavíme smrt do protikladu k životu, namísto abychom ji přijali jako samozřejmou součást naší existence.

O to víc ovšem fungovaly „nekorektní vtipy“, v nichž se rozebíral postup pohřbívání zohaveného dítěte z Vodníka nebo dětská záliba v masovém vyvražďování mravenců a berušek. Generačně nezpřízněná trojice herců přiblížila jednotlivé balady, ale i celkovou atmosféru Erbenovy knihy těm, kteří by ji snad neznali, zejména ale bavila každého, kdo ji někdy držel v ruce. Těžko říct, nakolik se jednalo o improvizaci, každopádně neučesanost a výskyt podivných míst nabitých zřejmě úmyslným trapnem a divnotou mě nejednou donutily vyprsknout smíchy. A ještě malá poznámka, osobně mi smrt pod lavinou nepřipadá horší než třeba upálení nebo pohřbení zaživa. To jen kdyby chtěl někdo před spaním zapřemýšlet pod heslem Felixe Holzmanna „představte si“.

Odpoledne na prvorepublikové plovárně u Hořic s hudebním doprovodem tělesa Za Rohem, stejně jako barokní piknik Kuby Borovanského s doprovodem folklorního uskupení Milánosz ve večerních hodinách, mě zase vrátil o dva měsíce nazpět – na konec června, kdy má léto ještě krásně sladký nádech začátku a příslib prázdninových radovánek. Naopak v srpnu mám alespoň já často pocit, že, jak se léto naklání k podzimu, visí ve vzduchu nepříjemná melancholie. Nikoliv z blížícího se podzimu, ten je totiž společně se zimou tím nejlepším obdobím (a to je prostý fakt, za nímž si stojím), ale prostě jen z blížícího se konce.

Tudíž mě dnes (respektive včera) velmi překvapilo, jak moc „začátkoprázdninový“ pocit mnou prostupoval při sledování hemžících se plavců a plavkyň a při poslechu balkánských písní s výhledy do krajiny. Zase o tom nebudu moct nikomu vyprávět, protože světýlka, papírové girlandy, žhnoucí louče, piknikové koše na dekách, panoramata české krajiny a popíjející strávníci při západu slunce… no to zní prostě jako kýč hodný obrázku staženého z Tumblr nebo Pinterestu. Tak teď mám jeden takový stažený do paměti i já. Bez možnosti sdílení, bude jenom můj.

ZA GRAM KUKSU ŠEL BYCH SVĚTA KRAJ ANEB 22. NAROZENINY FESTIVALU THEATRUM KUKs

Bára Sedláková

Znáte ten pocit, když vyfotíte momentku nebo natočíte krátké video, a pak se díváte na displej, a připadá vám to moc kýčovité i na Instagram nebo whatsappovou skupinu s rodiči? Tak přesně tento problém mám od příjezdu na Kuks zhruba každé dvě hodiny. Začalo to už v úterý, ale se středečním programem se moje zoufalství z přívalu vizuální a jiné nádhery už téměř nedalo měřit. Ono je totiž poměrně složité zaujmout kritický postoj, když se na člověka valí intenzivní a efektní vjemy ze všech stran.

Odstartovala to zahrada u hospitálu a pokračovalo to s barovým stanem ověšeným světýlky, nad nímž se během úterní noci točil bouřkový mrak, v němž se několik hodin nepřetržitě blýskalo. Poučena naší dobou post post moderní, nechtělo se mi věřit, že to má na svědomí sama příroda, protože člověk dnes skutečně poručí větru, dešti. Každopádně pokud si tuhle meteorologickou produkci festival neobjednal, tak se jednalo o velmi příhodný off-program.

Středeční den ovšem provázelo skoro už typicky české tropické počasí s oblohou bez mráčku, což se ukázalo jako výhoda zejména v nočních hodinách, kdy se odehrála zahajovací show pod taktovkou Kamily Mottlové, čtveřice tanečníků a pěvkyně s hlasem, kterému se nelze nepoklonit. Nad hospitálem i na zbytku oblohy se rozprostřelo hvězdné nebe a pod ním se krátce, ale o to působivěji, pracovalo s geniem loci prostoru. Jako by zpěvaččin hlas probudil sochy a ty se rozhodly přivítat festival krátkou choreografií. Hudba vibrovala těly návštěvnictva, i přesto byli stále slyšet cvrčci, kterými se to pod hospitálem evidentně jenom hemží.

Což je mimochodem jev, kterého jsem si všimla během dne několikrát a pokaždé mě pobavil. Mám na mysli rozptylování pozornosti diváků a divaček jednotlivých produkcí mimofestivalovým děním. Kuks totiž láká turisty bez ohledu na konání kulturních akcí, a tak se třeba během vystoupení sboru Jaromír dalo jedním okem sledovat, jak se mladý rozhněvaný cyklista snaží tlačit kolo, poté opravit kolo, a nakonec na něm sjet prudký kopec k řece. Jeho frustraci a kroucení hlavou půvabně doprovázely písně jako Prší, prší nebo Tancuj, tancuj, vykrůcaj. Hanu Dvořáčkovou a její houslovou a pěveckou improvizaci zase podbarvoval štěkot psa ze zahrady sousedící se zahrádkou u Levandru a občas se přidal ještě projíždějící vlak. S výhledem do kukuřičného pole, nad nějž se chýlilo Slunce k západu, a na pár spoludiváků se skleničkami vína jsem si připadala jako na moravské vinici.

Kromě samotného nočního zahájení stálo na hřebu večera také představení Simply Simplicius aneb Svatá prostoto! od „domácího“ souboru Geisslers Hofcomoedianten. Tato jejich nejdelší inscenace vyprávějící dění třicetileté války očima jednoho prostého, naivního, zbožného „prostě Simlyho“ zobrazuje tolik utrpení, že mi po několikátém výprasku hlavního hrdiny a řádném poválení v tělesných tekutinách nezbylo nic jiného, než se prostě jen cynicky bavit a neřešit, jak moc si ten kluk vytrpěl. A to ani nemluvím o tom, že je to jenom alegorie – neradno pomýšlet na fakt, že v té době trpěli všichni a pořád. Herecká pětice ze sebe vydala maximum, a nebýt otupena již zmíněným utrpením na třetí, snad by mi jich bylo líto, jak sebou neustále smýkají na šikmé ploše.

Vzhledem k tomu, že si obecně velmi libuji v umění, které si dělá legraci samo ze sebe a dokáže se povznést nad svou vznešenost, musím říct, že meta-barokní Theatrum Kuks mělo po celý den mou plnou pozornost. Protože pokud se v loutkovém Faustovi Národního divadla Roškopov pracuje s latinskými frázemi jako s kdejakou odrhovačkou a reprezentace třicetileté války připomíná svým vizuálem divoký západ s prvky muzikálu, nechce se mi zbytečně zapojovat racio a raději se nechám unášet dál, vstříc spektáklu.