Jubilejní 25. ročník divadelního festivalu THEATRUM KUKS sice ohlašuje jako své hlavní téma „světlo“, ale úterní prolog nás prozřetelně nevystavuje velkolepým zábleskům napřímo hned v úvodu., aby nás neranil slepotou. Zvolna nás navrací ke kořenům, k zemitosti, k prachu kronik a k předivu lokálních komunitních sítí. Než nás světlo barokních svící a Šporkových knih oslní, a dají se do pohybu scénografické mašinérie, dostává prostor archivní a dokumentární paměť. Teprve její zemitosti, ze vzpomínek malířky a grafičky Aleny Laufrové, vzpomínek rodáků a rodaček a listování kronikami s divadlem DNO, se může zrodit velká divadelní iluze, kterou se snad kdysi toužil zahalit samotný hrabě Špork.

Slovo uvězněné a slovo oživené

Spojení světů amerického bluegrassu a barokní hudby se může zdát na první pohled překvapivé, ale v Kuksu dává naprostý smysl. Tento hudebně-historický oblouk vytvořil ideální atmosféru pro odpolední zahájení v Rentzově muzeu barokního tisku. Otec Martina a Kateřiny Bohadlových, kteří stáli u zrodu souboru Geisslers Hofcomoedianten, muzikolog Stanislav Bohadlo, propojil svou vášeň pro bluegrass, baroko a Kuks v úvodní řeči vernisáže. O vynikající hudební kulisu se pak postaralo trio ve složení Luboš Malina, Radek Hlávka a Svatka Štěpánková. Pro tyto hudebníky, spojené s Druhou trávou či Trappery Rudolfa Křesťana, šlo o symbolický návrat – zhruba před pěti lety totiž přímo v prostorách Rentzova muzea nahráli album inspirované právě barokní hudbou.

Tento živý, mezioborový dialog dokonale zafungoval jako příznačná metafora pro samotnou vernisáž Aleny Laufrové s názvem UVĚZNĚNÉ SPISY. Expozice otevírá téma svobodného myšlení a literatury, jejíž osud je spojen s násilnými zákroky a cenzurou. Autorka přímo tematizuje historickou zkušenost Františka Antonína Šporka, jehož vydavatelská činnost narážela na odpor jezuitů z nedaleké Žírče, což vedlo k zabavování spisů a hraběcímu procesu pro kacířství. Vystavené autorské knihy a reliéfy, tvořené z recyklovaných materiálů jako je lepenka, se tak stávají nejen uměleckými objekty, ale především hmatatelnými symboly lidských osudů a obětí bezpráví.

Historie a prameny často zůstávají uvězněny v depozitářích, dokud je neprobudí živá umělecká akce. Ta je v případě Aleny Laufrové podpořena i možností navázat na rukopis její matky, historičky Berty Laufrové. V její knize Špork: život na Kuksu očima hofmistra Seemana čerpá autorka inspiraci z autentických deníků Tobiáše Seemana, hraběcího sekretáře. Alena Laufrová knihu sama ilustrovala a bývá uváděna jako její spoluautorka. Výstava tak v Rentzově muzeu uzavírá kruh – od barokních deníků přes uvězněné spisy až po osvobozující zvuk bluegrassové trávy.

Hospoda, kino a paměť místa

Z muzea se program plynule přesunul do sálu Obecního hostince k projektu KDYŽ SE V KUKSU HRAJE… Jak ukázal podvečerní Pub kvíz a beseda s pamětníky, baroko je v Kuksu pevně srostlé s každodenností, což vlastně docela dobře odpovídá pojetí barokních divadelních principů historika Zdeňka Kalisty, který akcentoval fenomén lidového a venkovského baroka. Živá paměť místa zasahuje hluboko do nedávné minulosti, což doložily úsměvné vzpomínky pamětníků na dětské hry v lesích a bunkrech u hospitalu. Genius loci se formoval i v místním kinosále, kde dvojice promítačů Čížek a Faltys bavila diváky, zatímco místní děti s nadšením pomáhaly přetáčet filmové kotouče.

Antitetičnost v Kronikáriu a theatrum mundi kukských spolků

Na tuto bezprostřední komunitní linku následně navázalo KRONIKÁRIUM LP 2026 v podání Divadla DNO. Režisér Jiří Jelínek otevírá místní kroniky a dokazuje, že dějiny se neskládají jen z monumentálních gest, ale z drobných, žitých historií. Z napětí mezi vysokým (šporkovskou historií) a nízkým (vesnickou realitou) vytváří hlavní hybný motor inscenace. Teatrolog Václav Černý, píše, že barokní antitetičnost představuje ten nejzákladnější modus vnímání dobové skutečnosti. A právě s takovým principem Jelínek i celý soubor pracují: Inscenace s humorem mapuje hustou síť lokálních organizací, jako byl Okrašlovací spolek z roku 1900, Spolek školský či Spolek tělocvičný, jenž pod vedením učitele Davida sdružoval 27 aktivních cvičenců. Jeviště se mění v interaktivní badatelnu, kde si publikum samo diktuje čísla popisná a odkrývá lokální paměť. Dozvídáme se tak například o domě č. 53, někdejším hostinci, kde byl za panské jurisdikce v 18. století zazděn „trestní osel“ určený k trestání poddaných, nebo o domě č. 59, který sloužil jako stará škola.

Úterní dramaturgie tak zafungovala jako skvělá a promyšlená expozice. Jasně deklarovala, že Kuks není jen strnulým skanzenem v plenéru, ale pulzujícím prostorem, jehož dějiny a institucionální sítě neustále komunikují a rezonují s přítomností. Teprve na tomto pevném, srozumitelném základě může v následujících dnech plně vyniknout barokní světelná iluze a divadelní transcendence, kterou by měly přinést následující dny.

Tomáš Kubart