Trialog
Dorota Barová: zpěv, violoncello a looping
Vojtěch Kaděra: kontratenor
Jan Krejča: teorba a barokní kytara

20. 8. 2026 od 14:30, kostel Nanebevzetí panny Marie, Kohoutov

Někdy plány nevyjdou, jak by měly, takže koncert v kohoutovském kostele začal o hodinu později. Ne vinou účinkujících, ne vinou těch mnoha diváků, ne vinou organizátorů, ale úkradkem vyšších sil – jedna restaurace vypověděla službu, náhradní nezvládla dost rychle zájezd obsloužit, a hledejte v našem kraji dostatečné kapacity. Místní paní Marie čekání obohatila o nesmírně zajímavé vyprávění o historii kostela i Kohoutova a jeho úžasné hudební historie.

Dorota Barová je ve svém kulturním okruhu zavedené jméno a šíře jejího záběru na poli moderní artificialní hudby značná. Třetina programu pocházela z její autorské dílny. Další dvě třetiny vzešly z repertoáru renesančního a barokního – z domicilu znamenitého kontratenora Vojtěcha Kaděry a našeho předního teorbisty, loutnisty a barokního kytaristy Jana Krejči. Jejich činnost bude dobře známá milovníkům zejména barokní hudby. Program koncertu s názvem Trialog tyto dva nesourodé světy protnul do hudební fúze. Mimoto všechny tři interprety pojí strunné nástroje – i Vojtěch Kaděra studoval vedle zpěvu hru na violoncello.

Program obsahoval skladby trojího druhu – vedle písní hudební estetiky Doroty Barové a písní, árií či instrumentálních skladeb raného novověku ještě numera, která obě hudební estetiky propojovala. Kde zůstala píseň ve svém estetickém prostoru, ať už v hávu renesančním a barokním, nebo novodobém, bylo jasné, na čem jako posluchači jsme. Odlišná situace byla, kdykoli se styly mísily – a zde zjevně tkvěla dramaturgická výzva posluchači a zde se odehrávalo setkání mimoběžných estetických vesmírů. To se dělo přenášením zpěvního partu od šansonovitě zastřeného hlasu Doroty Barové k vysoce stylizovanému, školenému a artikulovanému kontratenoru Vojtěcha Kadery, případně spojením do dvojhlasů – sopránový part zastal kontratenor, altový part pak šansoniérka. Některé historické skladby uvádělo atmosférické preludium, které obstarala povětšinou Dorota Barová svým pětistrunným violoncellem (violonem?) s výpomocí Jana Krejči a především s hojným užitím loopingu.

Soudě z ovací vítali posluchači mísení estetických světů s nadšením. Já jsem obecné nadšení nesdílel. Jsou lidé, kteří milují Stinga a jeho hudební styl. (Patřím k nim.) Když Sting nahrál s bosenským loutnistou Edinem Karamazovem natočil album písní Johna Dowlanda (Songs from the Labyrinth, 2006), někteří ho vysoce ocenili, jiní se ho odmítli – jak to ostatně má být. Stingův chraplavý hlas Dowlandovým písním dodává ryzost a bezprostřednost. Jako bychom je slyšeli poprvé a bez patiny, kterou s sebou někdy přináší interpretace staré hudby. Sting ovšem vedle sebe neměl školeného zpěváka a styl zůstal jeho. Když operní zpěvačka Montserrat Caballé a Freddie Mercury natočili k zahájení olympijských her roku 1987 píseň „Barcelona“, propojily se dva hudební světy. Nelze říct, kdo z nich zpíval líp – hudba nejsou olympijské hry. Můžeme ale uvažovat, jestli si jako zpěváci neudělali medvědí službu. Skutečně jejich zpěv vedle toho druhého vyzněl v celé své kráse?

To je otázka, kterou jsem si kladl během hudební fúze na koncertu Trialog. Na jednu stranu křehká a od založení zjemnělá hudba raného novověku, kde je slyšet každý kmit vedle. Na druhou stranu jinak intimní a poetická hudba Doroty Barové, která užívá mechanizované zvuky a ruchy v loopech a jazzem inspirovanou surovost. Fúze se mi jakž takž spojila nejslavnější Purcellovy árie „When I am laid“ z opery Dido a Aeneas – na několik okamžiků jsem neslyšel hlas Doroty Barové jako zpěv, ale jako orchestrální hlas, jako kdyby zněl anglický roh. Byl to ovšem jen letmý moment.

Posluchači program i účinkující ocenili velkým potleskem, i na přídavek došlo: píseň Doroty Barové s názvem „Snové pokoje“.

Pavel Drábek