Tématem letošního ročníku Theatrum Kuks je PAMĚŤ MÍSTA. Hned po příjezdu se pro naši dvoučlennou redakci tato paměť mohutně rozezněla. Stejně jako loni jsme totiž už při první cestě z jednoho kukského břehu na druhý vypotily několik mililitrů a opalovací krém nám stékal z obličejů. Ale ta panoramata!

Co se týče programu, zahájily jsme ho vernisážovým dvojákem, který se kompletně věnoval festivalovému tématu. V prvním případě šlo o expozici fotografií z výstav různých ročníků Bibliotheky Abbé Libanského a Barbary Zeidlernazvanou ZLOMKY EPOSU. Umělecký tandem se do Kuksu vrací roky, a tak se i celá vernisáž nesla v přátelském, komorním duchu. Žádné velké oficiality. Koneckonců Abbé k nám promlouval skrze mobilní telefon a přislíbil, že příští rok tu bude osobně a bude to velké. Druhá expozice nazvaná NEZAPOMĚŇME, kterou zaštiťuje Paměť národa, přináší autentické výpovědi a svědectví Čechů, Češek, Němců a Němek z poválečného Podkrkonoší. Tento typ kolektivní paměti už není tak snadné strávit, ale dejte si na čas, dejte si kávu nebo něco ostřejšího v Café Jednorožec, a pak se třeba natáhněte ve stínu pod Kuksem.

Ještě předtím, než se v kapli hospitalu s renovovanými nástěnnými malbami rozezněla hudba dua Chiavi d’Amore a jejich DIVERTISSEMENTS PERDUES (Zapomenutá potěšení) prohlížela jsem si Ježíše Krista visícího přímo naproti publiku a zaujal mě bizarní paradox. Jeho tělo pokrývaly poměrně naturalisticky vyhlížející odřeniny, rány a jakoby odtržené kusy kůže, zároveň měl ale vzorně zastřižené nehty na rukou i nohou. Přístup k lidským právům v Jeruzalémě pokulhával, manikúra a pedikúra nejspíš nikoliv. Když pak začala Andrea Ambrosini hrát na svou nyckelharpu a Ron Höllein na niněru, střídavě jsem pozorovala jejich soustředěné obličeje, povzbuzující pohledy, přesné prstoklady a taky elektrickou zásuvku, která se skvěla v malované omítce a z níž vedl novobarokní černý kabel. Koncert se skládal z pěti skladeb, jejichž společným jmenovatelem jsou neprávem zapomenutí autoři. Zazněly mimo jiné pasáže z opery, která se kdysi hrála přímo na Kuksu, tomu říkám paměť místa.

Hlavní událost dne – premiéra inscenace PROJEKT CASANOVA: JAK VONÍ RAMLICE proběhla ve zbrusu novém šapitó, na nějž přispěli příznivci a příznivkyně festivalu a Geisslerů. Než se začalo hrát, proběhlo ještě obligátní děkování, přiťukávání a proslovy, při nichž ve mně postupně narůstal pocit diskomfortu za herecké osazenstvo, které mezitím leželo pod haldou barokních žaketů a dalších krás uprostřed stanu. Neustále jsem po očku kontrolovala, jestli se tyrkysové sáčko pořád ještě nadzdvihává, abych se ujistila, že herectvo dýchá.

Všichni naštěstí přežili a následovala divadelní smršť hodna geissleří poetiky. Dekadentní rudá barva doplněná blikajícími lustry, krajkové overaly, upcyklovaná peřina, diskokulečník a herectví, při kterém se společně s herci a herečkou potí i publikum, protože jak je sakra možné se takhle mrcasit, mlátit sebou, mlátit ostatními, a ještě vytvářet dojem, že to skoro nedá práci. U Geisslerů už je zvykem, že scéna, rekvizity i kostýmy tvoří téměř znakovou soustavu. Takže kulečník a jeho koule odkazují k životu jako hře, ke Casanovově strachu z konce této hry, množství děr ve stole zase může být vulgárním odkazem k jeho promiskuitě a množství milenek. Jakkoliv se nelze nesklonit před hereckým výkonem Vojtěcha Franců, korunovaný závěrečnou písní, královnou večera se pro mě stala Míla Zajícová, služka, zlodějka a svobodná matka v podání Bartoloměje Veselého. Zahrát naivní, zamilovanou a ne příliš vzdělanou dívku by mohla být potenciálně nahrávka na stereotypní smeč, jenomže Míla má v sobě skutečnou dívčí křehkost a eleganci. Není to karikatura, ale věrná reprezentace. Vzhledem ke geissleří zálibě v trilogiích bych se klonila k druhému dílu, prequelu, o životě Míly Zajícové předtím, než potakala Casanovu.

Co mě kromě Míly na inscenaci potěšilo, bylo rozhodnutí nevěnovat se Casanovovi primárně optikou už trochu bulvarizovaných sexuálních dobrodružství, ale zaměřit se spíš na jeho stáří. Autor textu Peter Wekwerth a Petr Hašek s Helenou Koblischkovou (kteří si text adaptovali pro jeviště) tak mají možnost prozkoumávat možná mnohem obecnější téma strachu ze stárnutí spojené s jakýmsi odmítáním reality a žitím ve vzpomínkách a iluzích. Casanova je sám pro sebe stále neodolatelný milovník, ale tělo i mysl už ho zrazují a neúprosně připomínají, že čas se krátí. Mimochodem, pokud nevíte, co je ramlice, zajděte si na CASANOVU.

Když dozněl premiérový potlesk, nechápavě jsme s kolegyní kroutily hlavami nad tím, že část souboru pokračuje na nádvoří dvouhodinovým koncertem LET’S BAROCK! Už loni patřil v očích redakce k tomu nejlepšímu, co Theatrum Kuks nabízí, a letos tomu nebylo jinak. Zejména druhá polovina byla, vzhledem k naší diskofilní povaze, banger!

Barbora Sedláková