Den druhý byl dnem drobniček a návratů k jednoduchosti. Všechno jako by se zmenšilo, což je ale většinou ku prospěchu věci. Řečeno s Georgem Büchnerem: mír chýším, válku palácům! A tak jsme místo vysedávání v autobuse vyrazili na koloběžkách a mezi jednotlivými programovými zastaveníčky jsme protahovaly svaly stehenní a hýžďové. Polkla jsem přitom několik kusů hmyzu a na mysl se mi nebezpečně často vkrádala Dáda Patrasová jako princezna Koloběžka, ale výhledy po krajině, řeka kopírující cyklostezku a cvrččí soundtrack to bez problémů vyvážil.

Ještě předtím se ovšem naše redakční duo nechalo společně se sedmi účastnicemi a účastníky zavřít do italského podmořského karavanu kuriozit. Představení OFFICINA OCEANOGRAFICA SENTIMENTALE souboru Compagnia Samovar by nejspíše znamenalo noční můru všeho klaustrofobstva, ovšem v necelé půlhodině se ve stísněném prostoru odehrálo velké divadlo plné malých forem a formiček. Jediný herec Luca Salata představující jakéhosi námořníka, oceánografa a lovce perel obsluhoval nejrůznější pimprlátka, udělátka, krabičky, strojky a páčky a rozžíval tak vnitřek ponorky, mořskou faunu i samotné mořské vlny a vlnky. Nemluvil. Jeho projev byl, příznačně pro dnešní den, minimalistický. Přesto svým hereckým charismatem obsáhl celý interiér útulného karavanu. Ze vší té drobné krásy mi utkvěla zejména minietuda, v níž Salata odkryl jednu část dřevěného ponku, v níž se na třpytivém tyrkysovém pozadí roztančily dvě lastury s perlami v útrobách a medúza připomínající malý křišťálový lustr. Po několika marných pokusech se námořníkovým prstům podařilo jednu z perel hbitě vytáhnout a zařadit do své sbírky. Na hlavě mu přitom utkvěla další z křišťálových medúz.

Inscenace REZAVÁ ANNA ANEB ZAČ JE TOHO KOST! od „holčičí sekce” Geisslers Hofcomoedianten rozvíjí příběh hraběnky Anny, již z hříchů vykupuje prodejce relikvií. Stačí se svěřit s konkrétní amoralitou a obchodník se vytasí s figurálním relikviářem přímo pro vás. Včera jsem psala o multifunkční a multiznakové výpravě jako geisslerovském evergreenu a ani REZAVÁ ANNA nebyla výjimkou. Asi nejvýrazněji se mi do paměti zapsala korpulentní sukně, jejíž vrstvy sloužily jako malé látkové divadlo obsahující nezorané i zorané pole, pole řepky nebo chlívek s volem. Představení předcházel bublinkový přípitek, jelikož jsme se nacházeli v téměř úplně zrekonstruované Stodole 29 ve Stanovicích, nové mimopražské miniscéně Geisslers Hofcomoedianten, jejíž opravy a úpravy trvají už šestnáct let. Starosta Stanovic ve svém proslovu poznamenal, že hlavní festivalové šapito stojí oproti minulým ročníkům blíže ke Stanovicím a půvabně dodal, že se třeba jednou ocitne přímo na území obce. THEATRUM STANOVICE možná není tak akusticky atraktivní název, ale zase založit centrum festivalu ve stodole – kdo to má?

Chtěla bych se vyhnout feminismu a antipatriarchální propagandě, akorát že vůbec! Takže musím podotknout: ve spojení s REZAVOU ANNOU se mi zdá úsměvné – tím spíš, že během festivalu dostává dvakrát slovo nejproslulejší svůdce všech dob Casanova –že se mezi Anniny hříchy počítá i to, že měla mnoho mužů. V rámci představení se zmiňují tři: kominík, zahradník a myslivec, což pro štempl „hříšného jednání” evidentně stačí.

Casanova od JEDLu žije v podobných iluzích o sobě samém jako ten od Geisslerů, ve stáří s nostalgií vzpomíná na ovoce života, kterým mu byly především ženy, vysvětluje, jak se musel nakonec spustit i s ženami ošklivými a bláznivými, jenomže co by člověk neudělal pro peníze. Ačkoliv nás, diváky i divadelníky evidentně stále baví se k chlípnému Casanovovi vracet, útěchou budiž to, že rozhodně nedochází k jeho přehnané adoraci. Jistou míru intelektu mu přiznejme, ovšem sledovat oceňovaný herecký výkon Martina Pechláta minimálně ve mně vzbuzovalo spíše dojem, jako bych se dívala na malého kluka, ješitného, chamtivého a neschopného sebereflexe.

Paradoxně dost podobný pocit dětskosti ve mně převažoval i během tanečního představení K MADONA SE RZÍ Johany Pockové. Tentokrát ale s úplně opačným hodnotícím znamínkem. Choreografické pasáže, ve kterých performerka nespoutaně skotačila v holínkách nebo hned v úvodu dynamicky zaplňovala svými pohyby uličku mezi kostelními lavicemi, ve mně vzbuzovala radost bez nutnosti racionálního zdůvodnění. Prostě jsem jen chtěla, aby z holínek vycákalo co nejvíc vody, aby se sukně co nejvíc točila a vlasy co nejvíc létaly vzduchem. Nerada bych zároveň degradovala samotný námět inscenace, jelikož jsem sama absolvovala nespočet cyklovýletů v šumavských lesích a narazila přitom na zákoutí s nepochopitelnou energií. I na ně jsem při představení tu a tam pomyslela.

Výletní část dne zakončilo hudební duo Married in Vegas, jejichž historicky první koncert se odehrál na zahrádce bistra U Vrtule, kde Kristinu a Bartoloměje Veselého akusticky doprovázely startující letadla a rokující žirečští štamgasti. Spíš než na koncertě jsem se cítila jako na setkání na zahradě u Veselých, jejichž děti si hrály opodál, jiné děti jakbysmet, pojídaly se utopenci a tlačenky, popíjely různé alkoholy i nealka a do toho všeho zněly autorské písně hrané snad na všechny existující drobné strunné nástroje. Jakkoliv kriticky neprofesionální je použít při reflexi kulturní události slovo „roztomilý”, tady nemohu jinak. Snad jen škoda, že v sekci „písně ze SIMPLYHO” nezazněl kultovní Frogman.

Barbora Sedláková