Minulý rok – na den přesně – jsem byla svědkyní premiéry inscenace Simply Simplicius aneb Svatá prostoto!, druhého dílu geissleří válečné trilogie. Utkvěla mi zejména scéna s vyléváním kýblů zvratků na Simplyho skoro nahé tělo, protože dokládala, jak sugestivní dokáže divadlo být. Byla bych totiž přísahala, že plné šapitó tehdy naplnil kyselý zápach. Dnes jsem se pro jistotu postavila až za poslední řadu, protože při třiceti stupních bylo uvnitř „kyselo“ i bez zvratků. O to víc mě fascinovaly fyzické výkony všech herců a hereček v čele s Vojtěchem Franců a Petrem Šmídem, kteří sebou smýkají, šplhají, bojují a ani na chvíli nesestoupí ze scény. Petr Šmíd dokonce neopustil šapitó ani během pauzy, protože publikum seznamoval s epickým příběhem toaletního papíru, „který ani vypovědět nejde“.

Simply jako tabula rasa, nesoucí v sobě svědectví všeho, co válka znamená, bohužel stále neztrácí nic ze své aktuálnosti. Spíš naopak. Zejména po zaznění repliky, že válka nikdy není tak úplně u konce, mi vytanul nejnovější konflikt, s nímž se potýkají nejen kolegové a kolegyně umělci a umělkyně na Slovensku. Inscenace pro mě navíc asi nejvýrazněji ze všeho, co od Geisslerů znám, představuje baroko se všemi jeho cnostmi a neřestmi – na jedné straně dojetí z modlitby, láska k bližnímu nebo odříkání světských radostí, na straně druhé barbarství, vulgarita, sexuální a fekální humor. Provolání „Svatá prostoto!“ tak může být míněno jak doslovně, tak i ve smyslu nevěřícného zhnusení.

Kolegyně festivalová zpravodajka Natálie psala minulý rok v rozsáhlém článku o Geisslerech (vyšlo v časopise Svět a divadlo) o vizuálu Simplyho, který pracuje s odkazy na divoký západ, ale i na současné Spojené státy, kolébku kapitalismu. Není totiž náhoda, že během třicetileté války měl lidský život – a nejen ten vojenský – cenu minimální, podobně jako komodity kapitalistické společnosti, například už zmíněný toaletní papír. Tak, jak činíme s ním, činí ostatní postavy v inscenaci se Simplym.

Když už jsme u kapitalismu, je to i jeho přičiněním, že naše planeta čelí mnohým klimatickým krizím. Jedné z nich – nedostatku vody – se věnovala inscenace Obrazy vody italského Teatra dei Navigli. Toto divadelní, produkční a výukové centrum sídlící v bývalém klášteře v Abbiategrassu poblíž Milána uzavřelo trojici projektů vzniklých pod hlavičkou programu We can change the world podpořeného programem Kreativní Evropa. (O dvou předchozích, tedy o českých Alchymistech a německém Change!? psala ve svých textech Natálka.) Podobně jako třeba Dinopera, Až umřu, pusťte mi… nebo Simply doplatily i Obrazy vody na neelevované hlediště. Ze zadních řad nebylo vidět téměř nic z tanečních výstupů. Je to škoda, mně osobně připadaly jako nejsilnější součást představení, společně s krátkým novocirkusovým výstupem v podobě závěsné akrobacie. Celkově se mi ale představení, respektive inscenace, zdálo dramaturgicky velmi chaotické a útržkovité. Jako by se sešli umělci a umělkyně z různých oborů a každý si samostatně něco připravil bez znalosti celku a konkrétní koncepce.

Stejně tak i Pohádka o golemovi nezávislé divadelní skupiny Divadla DNO brala inspiraci všude, kde mohla – slovní hříčky, hudební nástroje, loutky různých typů, interakce s publikem a dávka úmyslně trapných hlášek. Musím se ale přiznat, že použití písně Oheň od kapely Lucie mě v příběhu o Golemovi přecejen zaskočilo, stejně jako společný tanec, v němž se mělo publikum se zvednutýma a v loktech pokrčenýma rukama přidat k herecko-hudebnímu triu v tanci židovského devítiramenného svícnu. Kdyby v tu chvíli existovala kamera, do které bych mohla vrhnout významný pohled, jako to činí postava Jima v kultovním americkém sitcomu The Office, určitě bych tak učinila. Co se ale Divadlu DNO musí nechat, je jeho schopnost rozvibrovat publikum složené od batolat až po důchodce.

Poslední dny mě bohužel rozvibrovávají zejména podnební podmínky. S vědomím, že na vysoké teploty reaguji téměř hystericky a jakmile se tropické Slunce dotkne mé kůže, přepadají mě náhlé záchvaty agrese, musím smeknout před každým, kdo v minulých dnech na festivalu jakkoliv performoval. Já se totiž při nejhorším můžu zvednout a vydat ze šapitó na čerstvý vzduch nebo pro vychlazený nápoj, zatímco vy, uřícení hrdinové a uřícené hrdinky, musíte v navrstvených kostýmech táhnout Thespidovu káru za každého počasí. A to se cení!

Ale nebojme se, dnes je 24. 8., což znamená, že Vánoce tu budou přesně za čtyři měsíce.

Barbora Sedláková