Mizící ekosystémy, příroda, přirozenost… Dopoledne a brzká doba poobědová čtvrtého festivalového dne věnovala pozornost stromům, které v sobě nesou všechno zmíněné a propojují náš mikrosvět s mikrosvěty ostatních, ať už pomocí kořenů nebo vyprodukovaného kyslíku. Jedno divadlo nadchlo děti, druhé trochu nudilo dospělé a třetí geniálně propojilo vnímání obou těchto skupin.

Vzdělávací inscenace Příběh stromů souboru Geisslers Hofcomoedianten a divadla Vocaď pocaď v dětem srozumitelné formě vypráví o osudech dřevin, od semínka k velkému lesnímu vypravěči. Jím se zčásti skrytá ve velké konstrukci obrostlé postupně listy, květy i plody stala Claudia Eftimiadisová, která to prostě s dětmi a s loutkami umí. Už jen práce s hlavní kulisou vyžaduje um, stromová konstrukce skrývala v kmeni malé loutkové divadýlko, ale i prostůrek pro stínohru. Za pomoci looperu vytvářela Tereza Bortlová živý hudební doprovod založený na barokní hudbě nebo neočekávaných zvucích evokujících les (bublání brčkem, praskání), koneckonců pomohly i děti v prvních řadách. A stromům mezitím přibývaly letokruhy, „staly se maminkami“ milionu drobotin v lesní školce, popíjely cukrovou šťávu u houbového hospodského, nabízely své dutiny jako Airbnb pro střevlíky nebo si s ostatními za pomoci kořenů posílaly dopisy.

Také v inscenaci Dinopera mě fascinovala nápaditost, s níž tvůrci dodávali na maličkém prostoru objektům nové významy s naprostou lehkostí a přitom se dotýkali tak zásadních témat. Fenomenálně hudebně ztvárněná loutková opera trochu „o původu druhů“ souboru KHWOSHCH v německo-rusko-českém složení zobrazuje poklidné dinosaury v malém loutkovém divadýlku jako od Matěje Kopeckého, aby je za chvíli nechala zabít meteoritem. Vždyť i dinosauři mají city, chtějí být milováni a užívat si umění! Třeba operu. I když možná právě společnost, která má takzvaně čas se opeře věnovat, zapomíná na vlastní bezpečí.

Dinopera ale naštěstí nemá takto přímočaré sdělení. Máme být fatalističtí a prostě jen očekávat podobnou záhubu, jaká potkala dinosaury – modrou tečku náhodou se sunoucí do galaxie, již nazýváme domovem – nebo se máme naopak aktivně snažit zkáze předejít? Možná jsme také jenom předstupeň nějakého dalšího druhu… Magičnost inscenace (mimochodem podpořená krásným prostorem kukské Galerie loutek) spočívá právě v tom, že edukativně nic nepodává, ale nechává diváky unášet se v absurdním zobrazení dinosaurů, kteří zpívají a užívají si život. (Přidejme výtku: tedy pokud ti diváci kvůli uspořádání hlediště něco vidí.) Mohli pro svou záchranu něco udělat? Byla jejich záhuba daná dopředu?

Podobnou myšlenku se nepovedlo předat německému souboru pod hlavičkou kulturního centra Waggonhalle Marburg, jenž na festivalu představil svou inscenaci vzniklou v rámci zmíněného programu We can change the world. Výsledná inscenace CHANGE!? nakonec vyzněla spíš chladně, a to vzdor dopoledně rozpálenému Festivalovému šapito, které – pravda – dobře ilustrovalo tematizovanou environmentální krizi a dodávalo představení dojem „zažijme to na vlastní kůži hned teď“.

Divácky nejpřívětivější a tak nějak nejteplejší bylo představení hned ve svém začátku, kdy pro moderní dobu interpretovalo pohádku o Červené Karkulce, která nemůže jít přes les, protože les už není. Není ani louka, ale jen čtyřproudá dálnice, a místo vlka straší babičku i holčičku developer v černém. Ještě zábavnější činilo pasáž tlumočení do češtiny spojené se snahou čtyř německých hereček a jednoho herce se naším jazykem také domluvit. Následující výstupy už se ale jen asociativně a jaksi bez nápadu vyjadřovaly k tématu klimatické krize, většinou za pomoci tance doprovázeného projekcí, dlouhých mluvených pasáží veskrze o nemožnosti člověka něco udělat nebo hrou s klacíky.

Tematicky se mi do hlavy vryl jediný obraz, i když nikoliv vizuální, ale vyvolaný hereččinými slovy. Představujte si také: z ledem zakonzervovaného těla Ötziho můžeme zjistit nejen jeho společenský status, ale i to, co naposledy pojedl; ze ženy upálené žárem během výbuchu v Hirošimě zbyl pouze otisk na zdi. Ten možná zbyde taky z nás, připomínají tím tvůrci. Zřejmě ano, ale mnohem působivější a děsivější je to v dinosauřím podání. Trocha lehkosti, trocha lehkosti…

Natálie Bulvasová