Druhý festivalový den mi neposkytl příležitost nahlížet zhola nic campově, což podrývá moji autoritu, s níž jsem včera k tomuto principu recepce umění vybízela. Zato se mi ale hned několikrát dostalo estetického potěšení z pohybu.

Odpolední vystoupení The Rite of Spring před Kostelem Nejsvětější Trojice vycházelo z genia loci Kuksu a okolí, ale zejména ze Stravinského Svěcení jara. První uvedení této skladby roku 1913 vyvolalo kontroverzi, šok a skandál. Ovšem namísto starců, kteří nechávají mladou dívku utancovat se k smrti a poté ji obětují bohu Jara, jsme my sledovali čtveřici izraelských tanečnic, které na sebe vzaly role jednotlivých hudebních nástrojů a záchvěvy, gesty a pohyby ztvárňovaly hudební partituru.

Nejednalo se přitom o výrazový tanec, ale spíše o kubistické rozložení skladby na jednotlivé tóny a jejich převod do pohybu. Vytrčování prstů, cupitání, zalamování paží v lokti, sekaná chůze a trhané otáčení hlavy. Jejich projev byl sice chvílemi minimalistický, ovšem technicky výborně zvládnutý. Jako bychom sledovali rozpohybované geometrické obrazce, objekty nebo otevřený mechanismus hrací skříňky.

Naopak uskupení My kluci, co spolu chodíme (na Kuksu zastoupené v poloviční sestavě) při každé improvizaci evokuje spíš klavír ve starém animovaném filmu, z něhož vyskakují zvířata, stříká voda a odlétávají klávesy za všeobecné disonance. Ale je to chaos tak bizarní, že nás stejně, a právě proto, nutí ke smíchu. Nebylo to mé první setkání s jejich improvizací a pokaždé se ve mně po skončení bije zlost, že si nevzpomínám na všechny hlášky a gagy, které mě v průběhu rozesmály.

Jenomže to je tvorbě Kluků to nejatraktivnější – víte, že to, co zrovna s několika desítkami diváků a divaček sledujete, je jen vaše. Jste svědky zážitku, který se nikdy a nikde nezreprízuje. Více méně úmyslně trapné pauzy, pobavené úsměvy, interakce s publikem i chvíle nepochopitelného napojení mezi performery přináší okamžité uspokojení, které mizí s potleskem. V hermeticky uzavřeném šapitó, kde se představení Svědomitě nepřipraveni odehrávalo, sice bylo hůř než ve skleníku, ale třičtvrtě hodiny ovívání, kapaní a stékání potu stálo rozhodně za to.

Těla jsme nakonec rozpohybovali i my, diváci a divačky, když jsme v nočních hodinách téměř tančili na hrobech v rámci site-specific představení Tanec smrti Geisslers Hoftcomoedianten. Zejména moment, ve kterém jsme pod vedením Vojtěcha Franců skákali do výšky a křičeli u toho „Párty!“, patřil k těm, které jsem ze hřbitova ještě neměla. A upřímně jsem si ani nemyslela, že někdy mít budu.

Část čtvrtečního programu pro mě byla tak trochu enigmatická, a to ze dvou různých důvodů – nemám děti a absolutně nerozumím opeře a hudební teorii. V závěru dětského představení O původu Kuksu s Claudií Eftimiadisovou v hlavní a jediné roli mě tak mírně překvapila pointa, dokonce jsem ze sebe vydala jakési uchechtnutí. V obklopení rodičů a jejich různě starých potomků jsem se nejprve ocitla v domově hraběte Šporka na pozvání jeho chotě Františky. Ta nejprve naservírovala všestranně léčivý mok a poté jsme s ní v interiéru vyčkávali příchod muže. Sama se posadila na polstrovanou židli situovanou doprostřed malého kukátkového divadélka. Manžel František ale stále nešel, a tak se čas krátil naučnými vsuvkami o geografii Kuksu, jeho rozložení na světskou a duchovní část nebo loutkovými etudami s vtipkující smrtkou.

V této variaci na Čekání na Godota se pokračovalo až do chvíle, kdy se Františka dětského publika zeptala, kolik je hodin, jaký je den, a hlavně co je za rok. Při její odpovědi se mi vybavila replika z inscenace Divadla Járy Cimrmana, v níž Krátkozraký publiku vysvětluje, kam se poděli Dlouhý a Široký: „Kampak se nám ti čerchmanti schovali? Neschovali se, děti, umřeli!“ A stejně to dopadlo i s nešťastným Šporkem, nejen, že už nepřišel přivítat návštěvu, ale ani s Františkou si už nepopovídá. Oba jsou mrtví. Tomu říkám pointa! Mimochodem v Galerii loutek jsem poprvé v životě viděla loutkového Ježíše na kříži – nic k tomu nemám, jen mě to mírně zaskočilo.

Moje intelektuální ego dostalo výprask při druhém festivalovém Barokování na téma italské opery Zuřivý Roland, kterou před 300 lety dovezl do Čech F. A. Špork. Mluvili spolu evidentně dva odborníci na slovo vzatí: hudební skladatel a muzikolog Tomáš Hanzlík a muzikolog Stanislav Bohadlo. Odnáším si informaci o tom, jak Bach často zatěžkával italskou operu, která je ve své podstatě velmi lehká a vzdušná, nejrůznějšími kudrlinkami a přílepky (myslím, že už je zcela evidentní, jak málo hudbě rozumím).

Nejvíc mě ale zaujala rebelie hraběte Šporka vůči jezuitské koleji v Žirči. Poté, co jezuité odmítli již smluvené vystavění křížové cesty mezi Braunovým Betlémem a klášterem v Žirči, pomstil se jim Špork ve velkém stylu. Mimo jiné nechal během filipojakubské noci roku 1724 na kalvárské hoře zapálit nepořádek a rachejtle a pak svému PR týmu složenému z místních poustevníků uložil, aby rozhlašovali, že se sám ďábel jezuitům mstí za nevystavěnou cestu. Performovat ďáblovu pomstu za účelem zdiskreditování duchovenstva je dokonalým předvedením fráze „porazit někoho jeho vlastními zbraněmi“. Slay, queen! (A to je camp.)

Barbora Sedláková