Kde dnes vzít recept na humor? Musí být založený na urážkách? Jsou komedie – jak údajně tvrdil Charlie Chaplin – tragédie, které se dějí někomu jinému? Jaký druh srandy už je za hranou? Může být vtipná politika? Komedie dell’arte zřejmě znala odpovědi. Humor této vrcholné formy barokního divadla spočíval v opakování, předvídatelnosti i ve vulgaritách, sexuálních narážkách a především precizním, přesně načasovaném herectví nebo fyzické komedii.

Alespoň si představuju, že takhle musel její základy popsat účastníkům workshopu komedie dell’arte italský herec, režisér a specialista na tento styl Luca Cairati. Na reálnou podobu komedie dell’arte v maskách s přesně dodržovanými principy typů jsem se díky výstupům více či méně amatérských performerů, kteří prošli Italovým workshopem, podívala v Alchymistickém šapito poprvé v životě.

Ale zkratkovitost, typizace a opravdu nekorektní humor (o ženách, sexu, pohlavních orgánech) se mi už dnes nezdá univerzální a mající potenciál pobavit všechny. Jen v průběhu některých etud jsem se díky chytrému zesoučastnění cítila blíž k pocitu, který asi mohli mít z komedie její tehdejší soudobí diváci. Interpretace Pantalona jako politika, jenž se snaží rozšířit svou voličskou základnu za pomoci hesla „Zrušme baroko“ – protože renesance byla lepší – byla trefná a mnohem vtipnější než střílení po kachnách a vícero variant na nevkusné balení slečen, ať už sluhy nebo pány.

Ono dnes asi není těžké používat palčivý politický humor, když se šašci nabízejí, kam se kouknete. Nemyslím si, že se v inscenaci Geisslers Hofcoemedianten vzniklé v rámci mezinárodního projektu We can change the world Alchymisti jen náhodou jmenuje záporák, který se chce stát bohem a vládcem světa, Vladimír…

Mně v této dětské interaktivní inscenaci s přiléhavým podtitulem Zlatodějný teatrolab přišly přirozeně nejvtipnější vsuvky směřované na starší osazenstvo stanu. Týkaly se neustálého boje o místo velemistra alchymistického řádu, o hledání toho, za koho bude opravdu líp a kdo splní přehnaná očekávání. „Tak vy se necháte zvolit a nejste přitom ani schopen zachránit svět?“ ptají se udiveně alchymističtí kolegové, když jim – a spolu s nimi i nám – zbývá k záchraně světa už jen pět minut. Nejsem si jen jistá, že se podobně bavily i všechny děti, které statečně vydržely i úmorné dusno v černém stanu plném rekvizit, blikátek a digitálních přístrojů. Mimochodem, smekám před splavenými herci.

Snahu o záchranu světa, přesouvání z jedné komůrky do druhé a seznamování se s polem bádání pětice alchymistů, jimiž byly třeba vyhynulá zvířata, farmacie nebo botanika se zaměřením na rozeznívání ovoce (okouzlující místečko), trochu narušovalo využívání mobilních telefonů. Jakýmisi videocally se alchymisté propojovali se vzdělanějšími znělých jmen. Virtuálně se tak dostavil Tycho de Brahe, rabbi Löw nebo autor prvního návrhu ponorky Cornelius Drebbel. Ale ani ti nakonec svým svěřencům neporadili, že receptem na záchranu světa je… být na sebe hodný, udržovat si čerstvý vzduch a překvapivě taky jíst čokoládu.

Nic proti tomu.

Natálie Bulvasová