Program Theatra je stále nabitější a nabitější, teplota stoupá, a tenhle článek je pouze o hudbě. V poledne nastavila laťku vysoko hymna všech pravdoláskařů All You Need Is Love zakončující prezentaci workshopu komedie dell’arte, a pak už jsme se nezastavili. Všechny hudební produkce třetího dne měly tu výhodu, že se odehrávaly na místech, kde se dalo dýchat a člověku se při poslechu nepotilo všechno a všude – vedle sálu Obecního hostince, Galerie loutek i Kostela Nejsvětější trojice to bylo nádvoří hospitálu, kde už jsme se při závěrečné folklórní party museli dokonce přiobléct.

Ovšem rozhodně ne tolik jako Naďa Melková v klauzuře Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU s názvem Až umřu, pusťte mi… Krátké představení nevyprávělo příběh v klasickém slova smyslu. Herci a herečky spíše rozvíjeli etudové drobničky, které tematizovaly snahu přežít, snahu něco nebo někoho překonat a vlastně snahu obecně. Jak už napovídá název, měla v představení zásadní postavení hudba se specifickou funkcí – dramatická, osudová a monumentální, zkrátka hodna pohřebního playlistu. Mimo jiné jsme slyšeli Bolero, Hungarian Dance n. 5 v G minor nebo Carmen.

Vedlejší dějovou linií se pro mě osobně ale stalo pozorování ostatních divaček a diváků. Vedle mě si dvojice slečen v průběhu hledala v programu, o čem že by to celé mělo být, a několikrát jsem je pak slyšela opakovat část anotace ohledně divadla, respektive kabaretu, který „nemusí být zdrojem zábavy“. Skoro celé publikum hromadně vzdychlo, když to vypadalo, že se budeme podruhé dívat, jak si Naďa Melková obléká asi desítku svetrů, což poprvé trvalo několik minut. Když pak její kolegyně Štěpánka Todorová poprosila pána na konci řady, aby otevřel postranní dveře a vpustil do malého sálu trochu čerstvého vzduchu, zvedl se okamžitě jiný divák, a ačkoliv uposlechl hereččinu prosbu, otevřenými dveřmi rovnou odešel a už se nevrátil.

V řadě přede mnou se dvě dámy několikrát významně střetly pohledem, a nakonec se také rozhodly v divadelním zážitku nepokračovat. A to je fér. Protože přesně jak píše anotace, divadlo tu není jen od toho, aby bavilo, emocí, které může vyvolat je nekonečná řada. I odchod ze sálu vyjadřuje názor, dokud se ovšem jako někteří zahraniční političtí funkcionáři nechováme nepřístojně a nepřerušujeme představení. To už se pak jedná jen o čirou nevychovanost.

Jako červená bavlnka se hudebně laděným programem táhly svetry. V jednom představení si je oblékala herečka, při nočním koncertě zase publikum a indie folkový koncert Lucie Dlabolové a bandu ho tak nějak metaforicky „vyvolával“. Alespoň pro mě je totiž folková hudba jako zhudebněný podzim – plný melancholie, nostalgie a stesku, ale přinášející uklidňující potěšení.

Lucie Dlabolová, Petr Dlabola a Jan Pácha do tohoto žánru přesně zapadali už svou jevištní přítomností: vyzařovali klid a působili plaše. Snad jedině interpretace písně Běh života, kterou napsal Arnošt Goldflam pro Hanu Hegerovou, přinesla jakýsi závan dryáčnictví. Jinak jsme se ale mohli v zatemněném sále nořit do metaforických textů o sudetské zahradě a představovat si, jak společně s vypravěčkou v písni strkáme hlavu do vlhkého spadaného listí, zatímco jemně mrholí. Za tuhle evokovanou husí kůži uprostřed parného léta patří hudebnímu triu můj velký dík.

Snad je na místě opět připomenout camp, už je to nejspíš taková značka textů KUK SEM KUKSEM zpravodaje. Při vystoupení Národopisného souboru Kohoutek došlo z mé strany k nezáměrnému campování. Existuje totiž množství teoretických pojednání o erotické symbolice ve folklórních písních a od doby, co jsem s nimi přišla poprvé do kontaktu, už si lidovky neumím užít tak, jak by bylo žádoucí. Všechny odkazy na věnečky, plody, laně a polehávání na seně a slámě mi připadají příliš okatě dvojsmyslné.

Jako jeden zástupný příklad uvedu třeba mužsko-ženskou symboliku, v níž je žena v písních často zastupována úrodnou půdou a muž nejrůznějšími nástroji, které tuto půdu obdělávají. V rámci vysokoškolského studia jsem se kdysi přihlásila na sérii přednášek vypsanou na FAMU. Expresivně extatický pedagog nám po promítnutí Křižníku Potěmkin mával před obličeji řetězem (myslím, že byl plastový) a vykřikoval, že veškerá kinematografie po Ejzenštejnovi je jenom „mrd a smrt“.

Říkám si, že s lidovými písněmi se to má dost podobně. O úmyslném campu tak lze mluvit akorát v souvislosti s úvodem folklórního vystoupení, kdy tři králové vyvěsili girlandy s nápisem HAPPY BIRTHDAY. Jinak jde spíš o osobní rezervovanost vůči textům, v nichž skupina šohajů nahání laňku. Snad je ta inkriminovaná laňka alespoň plnoletá.

Barbora Sedláková