První festivalový den na THEATRUM KUKS mě prostřednictvím vernisáže Abbé Libanského poučil, že jistá umělecká díla či monumenty je možné fotit z takzvaných kodak pointů. Pokud se na ně postavíte a vyfotíte, co vidíte, budete mít stejnou fotku jako desítky, stovky a tisíce lidí před vámi. Zajímalo by mě, kolik takových pointů je kolem Kuksu, zatím odsud špatných fotek moc nemám, takže asi hodně.

Snad jediné, co mě při snaze fotit program úvodního dne mátlo, byl bodový reflektor namířený do hvězdného nebe během site-specific koncertu Vox Organi hudebnice Katty. Vím, že gotika stavěla vertikály, aby bylo lidstvo blíže k nebi, ale jak je to v baroku? A proč bílý reflektor působil spíš jako signál vysílaný kamsi do tmy vesmíru? Kdyby se trochu rozšířil, třeba by jím na terasu před kostelem spadl Mr. Bean. Při sledování a poslechu koncertu mi došlo, že celá scenérie na mě působí jaksi zimně nebo ledově, trochu jako koncert Elsy z Ledového království, včetně Kattina pohazování hustou blonďatou hřívou, modrozelené tylové sukně a varhan, jejichž zvuk podbarvený reprodukovanou hudbou zněl jako hra na rampouchy.

Téma letošního ročníku Theatra Kuks zní alchymie, čemuž bohatě dostálo hned první představení doplněné reklamou na drink, který z vás opakovaným usrkáváním udělá plastové mini-batole. Víte ale, co se stane dospělému loutkáři po jednom srku tohoto elixíru mládí z pojízdného občerstvení? Promění se v mladou hereckou trojici a odehraje představení podle satirického básnického textu Karla Havlíčka Borovského Křest sv. Vladimíra. Děje se to v Rusku, takže tam není jídlo, zelenina, medicína ani férové volby. Ale zato tam každý mluví jako dlaždič, až musí všechny nepřístojnosti v čele se slovem s*át herci vypípávat pískacími hračkami. A taky nejspíš není náhoda, že na sobě všichni mají rudě červený kostým. Koneckonců, odehrává se to v Rusku…

Inscenace Geisslers Hoftcomoedianten HORRI-BILI-CRIBRI-FAX se sice odehrává všude jinde, jen ne v Rusku, ovšem na mysl možná při sledování představení leckomu vytanulo. Závěrečná součást válečné trilogie, jíž předcházely inscenace 27 a Simply Simplcius, je zasazena do období po třicetileté válce, do doby barbarské, nemorální, chaotické, animální. Odnáším si z ní především dva poznatky – jednak, že situace vznikajícího míru může stejně tak být situací zárodku dalšího konfliktu, a také že když se v mužích „nahromadí energie“, někde ji holt musí ventilovat. Takže když konečně ustává válečná vřava, válečná zranění se hojí, sestry, jeptišky a ženy v hospitálech dělají, co mohou, aby je vyléčily, vychloubační vojáci se akorát vzájemně pobíjejí, protože nemají jiného nepřítele.

U Geisslerů je to pokaždé pouze ženský element, který dokáže dětinsky namyšlené kloučky alespoň na chvíli ukáznit. Všechny ženské postavy hraje Claudia Eftimiadisová a často jen přihlíží klučičímu zápasení na pískovišti, z něhož se najednou stává ring, kde se hraje ne o bábovičky, ale o tisíce lidských životů. Chytrá čarodějnice a pošpiněná žena zasahuje, kluci se vyděsí, ale pak se v nich nahromadí energie a musí si hrát tajně dál. Nic naplat, že čarodějnice, špinavá žena a smilnice mluví, prosí, připomíná, stará se, křičí a chlácholí. Nakonec bude stejně namarinádována a snědena zmrzačenými chlapci, protože dokud se vraždí, ještě se neumřelo. Do už tak rozbouřených časů přichází ještě navrch morová rána a s ní i věta „za to můžou Židi“. Asi není třeba rozebírat, k čemu tento názor v dalších stoletích vedl. A vedle toho také ženy mluvící v cizích jazycích zaklínají, co můžou, takže patří na hranici.

Neohrabaným oslím můstkem se před upalování čarodějnic dostávám k úplnému závěru prvního dne, o který se postarala performerská čtveřice Blackout Paradox se svou ohnivou show. Za kmitajícími ohnivými železy se skvěl Kuks pod hvězdami, já nechápala, jak je možné, že performerům neshoří vlasy a uvědomila si, že i spektákl bez ambice předávat hluboká sdělení má stále co nabídnout. Zejména je-li vyvrcholením festivalového dne, který nejrůznější umělecké vyžití rozhazoval plnými hrstmi.

Na závěr jen krátká pobídka k perspektivě, kterou je myslím na Theatru Kuks dost výhodné při sledování zdejších produkcí využívat. Pojem camp označuje tvůrčí princip úmyslně využívající prvky extravagance, kýče a hyperboly. Používá se ale i k popisu specifického typu vnímavosti, kterým lze nahlížet na umění. Myslím, že boxerské helmy s blikajícími chocholy, brnění z flitrů, sloupce knih pozlacené a podpírající starodávný stůl, Kuks nasvícený růžovo-fialovými barvami nebo performeři v bílých hábitech s make-upem připomínajícím libovolnou fantasy sérii… na to všechno lze nahlížet campově. Takže nepodceňujme estetickou sílu třpytek, konfet a disko koulí.

Barbora Sedláková