Dramaturgie prvního a vpravdě zahajujícího dne 25. ročníku THEATRA KUKS představila oslnivý oblouk. Na jeho počátku stála čistá, dovádivá radost z objevování. Odpolední POLÉVKOVÉ DIVADLO s hravou absurditou ukázalo, že smích a groteska jsou integrální součástí (barokně)divadelního vidění světa. Podobně loutková inscenace VODA NAD ZLATO (ZUŠ F. A. Šporka) ztělesnila onu zvídavost, která ve světě nehledá slunečný kov, ale jeho živý, tryskající pramen. Byla to oslava hravosti, na kterou vzpomínali i návštěvníci během retrospektivní výstavy fotografií Malůška a Stránského, a s radostí v očích se na nich poznávali. To vše však fungovalo jen jako prosluněná předehra k hlavní události večera, která nás zavedla do hlubokých stínů barokní a osvícenské duše.

Paradox mistra světla

Večerní DIVADLO SVĚTLA (Geisslers Hofcomoedianten, Musica Florea ad.) nabídlo mnohem víc než jen efektní podívanou. Libretistka Helena Koblischková a hudební skladatel Jan Jirásek předložili divákům strhující ontologické drama, v němž se světlo stává hlavním inovátorským principem, ale zároveň i nástrojem nejhlubší lidské sebereflexe.

Inscenace sleduje osud Slávka Sýkory, chlapce, jehož radostné dětství v pražských ulicích ukončí fatální srážka s kočárem hraběte Šporka. Chlapec přichází o nohy, ale paradoxně právě tento tragický moment spouští to, co Václav Černý definuje jako „baroko volní“: Hrdinský patos a heroické vypětí vůle, která se vzpírá svému údělu a přemáhá tíži hmoty i osudu. Špork Slávka nenechá upadnout do sebelítosti; namísto automatického „ne“ ho nutí hledat cesty, jak věci uskutečnit. Z chromého chlapce se tak stává první skutečný mistr divadelního svícení (a pokud by autorka románové předlohy, francouzská spisovatelka Anne Delaflotte Mehdevi vycházela ze skutečnosti, bylo by třeba upravit divadelní kapitoly o Edwardu Craigovi a Adolphu Appiovi).
Zde se před námi otevírá dokonalá barokní antitetičnost, onen nejzákladnější modus vnímání dobové skutečnosti. Slávek sice dokáže rozsvítit čtyři stovky voskovic najednou, vládne „estetice iluminace“ a umí modelovat magický divadelní prostor, ale jeho vlastní nitro zůstává pohlceno tmou. Je to mistr iluze, který sám žije v temnotě resentimentu. Vyčítá Šporkovi smrt své matky, posléze i krach své zakázané lásky k židovské dívce Evě. A když se s hrabětem loučí nad jeho smrtelnou postelí, dochází k mrazivému zjištění: Špork se nikdy neomluvil, ale Slávek nikdy nepoděkoval. Zášť přetrvává.

Od temných vidin k Nosticovu divadlu

Temnota Slávkovy duše kulminuje v předposledním dějství, kde sledujeme zkázu Divadla v Kotcích během pruského ostřelování Prahy (1757) a smrt jeho druhé lásky, němé tanečnice Terezy. Zdá se, že vnější tma a destrukce definitivně pohltily i zbytky světla, které v sobě mistr osvětlovač choval.

Pointa celého příběhu však přichází v geniálně vystavěném epilogu, který nás přenáší do 29. října 1787. V Praze stojí nové Nosticovo divadlo a Wolfgang Amadeus Mozart zde uvádí premiéru své „opery oper“ – Dona Giovanniho. Slávek Sýkora, nyní již stařec, zde působí jako mistr světel. Z pohledu dějin divadelní scénografie víme, že právě Nosticovo (dnešní Stavovské) divadlo disponovalo na svou dobu špičkovou osvětlovací technikou. Využívaly se zde moderní olejové lampy se zrcadlovými reflektory umístěné na rampě a v bočních kulisách, které umožňovaly plynulé stmívání a hru se stíny. Právě pro Dona Giovanniho, dramma giocoso, jež balancuje na hraně komedie a absolutní existenciální hrůzy, bylo inovativní svícení klíčové. Když na scénu v závěru opery vstupuje kamenný host, scéna se noří do přízračného šerosvitu, plameny lamp se tlumí přes barevná skla a hedvábné filtry a vytvářejí hrůzný, nadpozemský stín.

Rožnout světlo sám v sobě

V inscenaci DIVADLO SVĚTLA přichází onen Mozartův kamenný komtur v podobě zesnulého hraběte Šporka. Je to moment vrcholné katarze. Teprve tváří v tvář tomuto ohromujícímu hudebnímu a vizuálnímu dílu, tváří v tvář stínu své minulosti, Slávek konečně prohlédá. Uvědomuje si, že celý svůj život budoval podmínky pro to, aby se takto velkolepé umění mohlo vůbec zrodit.

Jeho závěrečné smíření se Šporkem je ve skutečnosti něčím mnohem hlubším. Slávek odpouští. Nikoliv však primárně Šporkovi, nevyčítá už krutost světu. Uvědomuje si, že to jediné světlo, které mu celý život chybělo, si musí „rožnout“ on sám uvnitř sebe – skrze odpuštění sobě samému. Odpuštění za promarněný čas ve stínu vlastního hněvu.

Až v tomto momentu je propast mezi zemskou marností a nadějí překlenuta a barokní rozpolcenost nachází svůj smír. Zchromlý chlapec z pražských ulic odchází s vnitřním mírem a to, co po něm zůstává, je čiré světlo. Nadčasový, oslnivý odkaz nesmrtelného Dona Giovanniho. Inscenace tak hluboce a nadmíru aktuálně zprostředkovává myšlenku, že ani ty nejdokonalejší jevištní reflektory nedokážou prosvětlit tmu, pokud se člověk nerozhodne rozsvítit sám v sobě.

Odpolední blok však ukázal, že barokní svět unese i ryzí, zemitou grotesku. POLÉVKOVÉ DIVADLO (Divadlo DNO a Kafekára Jednorožec) sice vyvolalo u mladšího publika tiché povzdechy, že „to bylo fakt krátké“, ale přesně zafungovalo jako příjemné připomenutí dovádivosti coby ústředního principu nejen festivalu, ale snad i samotného Šporkova odkazu. Čekání ve frontě se proměnilo v dadaistickou podívanou, v níž se na nápěv skladby Clint Eastwood od kapely Gorillaz odehrál absurdní příběh o řediteli ZOO ze Dvora Králové, který zakládá Theatrum ZOO. Tvůrci navíc do vyprávění o zvířatech funkčně zamaskovali provozní oznámení o přesunu večerního programu do Hankova domu a nebáli se ani interní divadelní satiry, když z krmené opičky vyrostla gorila sebevědomě deklamující „nejsem žádný šašek, ale Hašek“ (Lipnice je od Kuksu téměř sto kilometrů, ale odkaz vyzařuje silnou radiaci). Tuto nespoutanou komunitní sounáležitost a kontinuitu pětadvaceti let festivalu připomněla i retrospektivní výstava fotografií Marka Malůška a Michala Stránského, na níž se dnešní návštěvníci s nostalgií poznávali.

Na lidovou a hravou linku navázala inscenace VODA NAD ZLATO v podání ZUŠ F. A. Šporka z nedaleké Jaroměře, města, jež je hrdým rodištěm významných divadelníků M. Kouřila a J. Patrného i teatrologa F. Černého. Dětští tvůrci zde suverénně a s nakažlivou energií rozehráli zakladatelský mýtus Kuksu, v němž se na břehu Labe nehledá třpytivý kov, ale skutečný poklad v podobě léčivé minerální vody. Že se festival letos pevně opírá o oživování lokální paměti, potvrdilo i podvečerní znovuuvedení komunitního KRONIKÁRIA LP 2026, jež se tentokrát přesunulo do prostor festivalového šapitó a znovu potvrdilo, jak silně umí lokální kroniky rezonovat s dneškem.

Závěr dne pak patřil uchvacující noční ohňové a světelné show LUX DE KUKUS v podání Blackout Paradox, která před hrobkou vizuálně i tematicky uzavřela onen všudypřítomný barokní oblouk mezi pozemskou hravostí a věčností. Fascinující choreografii doprovodilo Due di Kukus provedením TANCE SMRTI – zhudebněním německých veršů pátera Patricia Wasserburgera k proslulým rytinám Michaela Rentze, které ožily na melodie bon-repoských árií a skladeb Tobiáše Antonína Seemanna a Johanna Antona Losyho. Křesťanské memento mori, jež tvořilo myšlenkovou páteř celého Šporkova budování kukského areálu, se tak protnulo se syrovou energií ohně a tmy. Byla to dokonalá tečka, která potvrdila, že baroko je ve své nehlubší podstatě uměním drtivých kontrastů, kde se nespoutaná životní vitalita, dovádivost a divadelní iluze vždy nakonec potkávají s tichým, ale neústupným vědomím lidské konečnosti.

Tomáš Kubart