Znáte ten pocit, když vyfotíte momentku nebo natočíte krátké video, a pak se díváte na displej, a připadá vám to moc kýčovité i na Instagram nebo whatsappovou skupinu s rodiči? Tak přesně tento problém mám od příjezdu na Kuks zhruba každé dvě hodiny. Začalo to už v úterý, ale se středečním programem se moje zoufalství z přívalu vizuální a jiné nádhery už téměř nedalo měřit. Ono je totiž poměrně složité zaujmout kritický postoj, když se na člověka valí intenzivní a efektní vjemy ze všech stran.

Odstartovala to zahrada u hospitálu a pokračovalo to s barovým stanem ověšeným světýlky, nad nímž se během úterní noci točil bouřkový mrak, v němž se několik hodin nepřetržitě blýskalo. Poučena naší dobou post post moderní, nechtělo se mi věřit, že to má na svědomí sama příroda, protože člověk dnes skutečně poručí větru, dešti. Každopádně pokud si tuhle meteorologickou produkci festival neobjednal, tak se jednalo o velmi příhodný off-program.

Středeční den ovšem provázelo skoro už typicky české tropické počasí s oblohou bez mráčku, což se ukázalo jako výhoda zejména v nočních hodinách, kdy se odehrála zahajovací show pod taktovkou Kamily Mottlové, čtveřice tanečníků a pěvkyně s hlasem, kterému se nelze nepoklonit. Nad hospitálem i na zbytku oblohy se rozprostřelo hvězdné nebe a pod ním se krátce, ale o to působivěji, pracovalo s geniem loci prostoru. Jako by zpěvaččin hlas probudil sochy a ty se rozhodly přivítat festival krátkou choreografií. Hudba vibrovala těly návštěvnictva, i přesto byli stále slyšet cvrčci, kterými se to pod hospitálem evidentně jenom hemží.

Což je mimochodem jev, kterého jsem si všimla během dne několikrát a pokaždé mě pobavil. Mám na mysli rozptylování pozornosti diváků a divaček jednotlivých produkcí mimofestivalovým děním. Kuks totiž láká turisty bez ohledu na konání kulturních akcí, a tak se třeba během vystoupení sboru Jaromír dalo jedním okem sledovat, jak se mladý rozhněvaný cyklista snaží tlačit kolo, poté opravit kolo, a nakonec na něm sjet prudký kopec k řece. Jeho frustraci a kroucení hlavou půvabně doprovázely písně jako Prší, prší nebo Tancuj, tancuj, vykrůcaj. Hanu Dvořáčkovou a její houslovou a pěveckou improvizaci zase podbarvoval štěkot psa ze zahrady sousedící se zahrádkou u Levandru a občas se přidal ještě projíždějící vlak. S výhledem do kukuřičného pole, nad nějž se chýlilo Slunce k západu, a na pár spoludiváků se skleničkami vína jsem si připadala jako na moravské vinici.

Kromě samotného nočního zahájení stálo na hřebu večera také představení Simply Simplicius aneb Svatá prostoto! od „domácího“ souboru Geisslers Hofcomoedianten. Tato jejich nejdelší inscenace vyprávějící dění třicetileté války očima jednoho prostého, naivního, zbožného „prostě Simlyho“ zobrazuje tolik utrpení, že mi po několikátém výprasku hlavního hrdiny a řádném poválení v tělesných tekutinách nezbylo nic jiného, než se prostě jen cynicky bavit a neřešit, jak moc si ten kluk vytrpěl. A to ani nemluvím o tom, že je to jenom alegorie – neradno pomýšlet na fakt, že v té době trpěli všichni a pořád. Herecká pětice ze sebe vydala maximum, a nebýt otupena již zmíněným utrpením na třetí, snad by mi jich bylo líto, jak sebou neustále smýkají na šikmé ploše.

Vzhledem k tomu, že si obecně velmi libuji v umění, které si dělá legraci samo ze sebe a dokáže se povznést nad svou vznešenost, musím říct, že meta-barokní Theatrum Kuks mělo po celý den mou plnou pozornost. Protože pokud se v loutkovém Faustovi Národního divadla Roškopov pracuje s latinskými frázemi jako s kdejakou odrhovačkou a reprezentace třicetileté války připomíná svým vizuálem divoký západ s prvky muzikálu, nechce se mi zbytečně zapojovat racio a raději se nechám unášet dál, vstříc spektáklu.