Jestli jste se někdy na Theatru Kuks ocitli byť jen na jednom koncertě vážné hudby nebo opeře, je slušná pravděpodobnost, že jednou z hudebnic byla Jiřina Marešová. Určitě si na ni pamatujete, protože podle jejího radostného úsměvu poznáte, jak moc ji to baví a jak moc miluje barokní hudbu. Ať už hraje na varhany, varhanní pozitiv, cembalo, regál nebo portativ.

Letos jste ji mohli v Kuksu vidět a slyšet „jen“ třikrát: na pozitiv doprovodila Simonu Balko a Terezu Bortlovou a jejich Andělské hlasy v kapli a dvakrát vystoupila s Ensemble Damian (oratorium Criminalista newinný v kostele a opera O původu Jaroměřic nakonec kvůli počasí v lapidáriu). Při návratu z jednoho koncertu nám Jiřina Marešová popsala, kde se vzala její záliba v baroku, jak ji okouzlil Kuks či jak vypadá baroko v novém kabátě.

Nechat se vtáhnout do barokního vesmíru

„K baroku jsem se dostala přes hru na varhany. Těch jsou různé typy – romantické, moderní, ale právě taky barokní. A ty mají úplně jiný typ zvuku. Jsou jásavé, mají úžasné charakteristické barvy a otevírá to úplně jiný svět. Většinou jsou navíc z 90 procent umístěné v interiérech, které jsou ryze barokní. Člověka to potom formuje komplexně: Hraje na ty krásné barokní barvy a ještě kouká do barokní architektury a je mu u toho dobře.

To je prvopočátek mého střetu s barokem: varhany. A potom přátelé, kteří se postupně začali zabývat barokní hudbou, a vtáhli mě do svého týmu. Ještě chvíli jsem dělala starší renesanční tance, pak jsem se spřátelila s tanečníky, kteří se věnovali baroknímu tanci, a potřebovali doprovod… A už jsem byla v tom jejich vesmíru.

Od té doby hraju barokní hudbu, s lidmi, kteří to dělají rádi. A sama si ji tvořím na varhany. Těm je barokní hudba blízká, jako by byla stvořena přímo pro ně.“

Z Kuksu dýchá Šporkova spiritualita

„Já jsem našinec, rodák z Hradce Králové, takže Kuks pro mě není žádná novinka. S rodiči jsem tam jezdila už jako dítě a vždycky mě to tam fascinovalo. Tehdy ještě nezrekonstruovaný Kuks na mě působil mysticky a tajemně. Ještě mi předali informaci, že se tam léčili zranění vojáci, a najednou mi hospitál připadal jako záhadný, záludný… A trošku jsem se bála těch oprýskaných zdí a toho, že na mě koukají oči těch léčených vojáků, zároveň mi jich bylo líto.

Postupně se Kuks dával do parády a v posledních letech je nádherný. Tajemno a mystično tam zůstalo, ale už se ho nebojím… Je to krásný prostor, produševnělý, ale i vtipný. Ono to nezapře zakladatele hraběte Šporka. Baví mě všechny ty historky, jak se špičkoval s jezuity i jak prožíval spiritualitu a jak si připomínal si memento mori… To tam je všude vidět a dodnes mě to hrozně baví. Já těch barokních prostorů potkala v životě už hrozně moc, ale v tomhle je Kuks výjimečný.

A co je úplně famózní, jsou Braunovy sochy, to je úplná rarita. Úplně mě dostalo, když jsem si přečetla, že tam jsou Ctnosti a Neřesti, navíc mysticky umístěné do exteriéru tak, že když vyjde slunce, tak osvětluje nejdříve Ctnosti, a když po celém dni začne zapadat, tak postupně osvěcuje jednu neřest za druhou. Kuks je prostě výjimečný, speciální a ojedinělý. Proto je důležité tam pořád jezdit a hrát.“

Planeta Damiáni a baroko v novém kabátě

„Damiáni jsou moje planeta, z mnoha důvodů. Jsou: tvořiví, noví, hraví, radostní a přitom chytří, poučení, schopní nadsázky, výtvarně i hudebně strašně zdatní. Hrozně mě konvenuje myšlenka baroka v novém kabátě, že se všechno inovuje blíž k nám, směrem k roku 2023. Velkou roli v tom hraje vysoká míra stylizace. My si z toho baroka bereme určitou nadsázku a hrozně nás to obohacuje. A Damiáni to umí s vtipem, elegancí a chytře; a to mě na tom hrozně baví.“