Až do neděle probíhal v čarokrásném prostředí barokního areálu Kuks 22. ročník unikátního festivalu Theatrum Kuks. Senzorické ústrojí návštěvníka festivalu, ale i areálu Kuksu jako takového dostává během dnů, které tu strávíte, poměrně zabrat.

Mnoho už bylo řečeno o krásách barokního Kuksu. Jenže když těsně před západem slunce konečně stanete v zahradě u tamního hospitálu, možná se vám, jako mně, zachce založit si blog o vlivu bylinkových zahrad na spiritualitu člověka.

Co teprve, až začne divadelní rej. Atmosféru festivalu Theatrum Kuks definuje propojení právě zmíněného tichého rozjímání a neustálého ruchu, způsobeného turistickou a festivalovou atmosférou. Jako když si rychle zakrýváte a odkrýváte uši na hlučném místě.

Barokem inspirovaný festival Theatrum Kuks letos oslavil dvacáté druhé narozeniny. Roku 2002 ho založil muzikolog a propagátor Kuksu Stanislav Bohadlo a navíc se ještě podílel na vzniku tehdy amatérského souboru Geisslers Hofcomoedianten.

Dnes se „Geisleři“ hemží profesionálními tvůrkyněmi a tvůrci, patří na mapu nezávislého divadla a ředitelka souboru Kateřina Bohadlová s uměleckým vedoucím Petrem Haškem si v roce 2017 vzali na starosti i vedení festivalu.

Ve středu 23. srpna proběhlo úvodní představení Geislerů, po němž se publikum hromadně a za jemného osvětlení pohasínajících loučí a přeplněného hvězdného nebe přesunulo pod schody na rozcestí před hospitálem a zhlédlo oficiální zahájení.

Svatá prostoto!

Dvouhodinový divadelní epos Simply Simplicius aneb Svatá prostoto! režiséra Petra Haška má podnázev Forrest Gump v kulisách třicetileté války a životní bonboniéra zde obsahuje naivitu, osamělost, absurditu, bolest, ztrátu a smůlu.

Pohozený, nalezený a posléze osiřelý Simply (Vojtěch Franců) by klidně mohl každou scénu začínat slovy: „Kde to sakra zase jsem, kam jsem se to sakra zase dostal,“ protože postava personifikovaného Života (Petr Šmíd) nemá slitování: mlátí, smýká, krade, vysmívá se, zneužívá a málokdy přináší Simplymu útěchu.

Chvílemi už je pro diváky vyloženě frustrující sledovat téměř nahé tělo, znovu a znovu padající na zvratky zaneřáděnou šikmou plochu, která tvoří hlavní scénografický prvek inscenace. Vojtěch Franců v bílých volných trenýrkách připomínal Ježíše Krista, když se zoufale snažil, s rukama roztaženýma, zachytit na šikmině.

Inscenace je ovšem naštěstí pojatá ironicky a s odstupem, některé scény třeba podbarvují dva hudebníci (Claudia Eftimiadisová a Bartoloměj Veselý) ve sportovních soupravách, s anglickými texty na jazyku. Petr Šmíd je zase jako Život oděn do kovbojského kostýmu, který občas doplňují brýle pilotky.

Rychlými střihy Život znovu a znovu umírá jako jeden mučitel, aby se vzápětí objevil jako někdo jiný, neméně zákeřný. Jde v podstatě o databázi antihrdinů, jež zároveň obsahuje i parodii sebe sama.

Život kráčí trochu moc děsivě, obličej má trochu moc zkřivený, hlas příliš zastřený, až by se mu člověk vysmál. Jenomže pěsti má evidentně tak akorát, jelikož Simply se pod jeho ranami kácí s železnou pravidelností.

Prach Všehomíra

Zahájení s názvem Prach Všehomíra pod režijním a choreografickým vedením Kamily Mottlové uvedla árie v provedení Bronislavy Smržové. Její bíle nasvícená silueta s korunou na hlavě stála nahoře nad schodištěm, s rukama rozpřaženýma, a my, pouzí smrtelníci, s hlasy omezenými, jsme cítili její vokály i v konečcích prstů.

Čtveřice tanečnic a tanečníků (Martina Illichová, Karel Jinda, Nikola Šneiderová, Jonáš Janků) připomínala sochy, na několik minut přivedené k životu. Ke zvýraznění genia loci místa rozhodně došlo, wow efekt se dostavil a ve chvíli, kdy cítíte, že jeho účinky pomalu vyprchávají, scenérie pohasne.

Výlet k nebesům

Čtvrteční celodenní putování s Theatrum Kuks neslo název Výlet k nebesům. Stihli jste během něj nafotit panoramata z vrcholu Zvičina a užít si bohatý barokní oltář a nechat se přitom unášet hudebními improvizacemi Antonie Nyass a Milli Janatkové. A to bylo teprve poledne.

V lomu u Svatojánských lázní se potom diváci posadili do jehličí a sledovali, jak trojice herců Petr Besta, Robert Kroupar a Daniel Horečný (pod hlavičkou tvůrčího dua Johan & Petr Vydarený) v inscenaci Kytice vol. 2 přistupuje k tématu smrti a kam až se dá v asociacích domeandrovat při zpracovávání Erbenových balad.

Zastávka v Miletíně se nesla v duchu gastronomických zážitků. Jako správný otravný pražský vegetarián jste se tu mohli nejprve nechat oblažit smaženým sýrem s hranolky a tatarkou, abyste si později vychutnali pravé Erbenovy Miletínské modlitbičky v cukrárně na náměstí.

Spalování právě pozřených dobrot probíhalo velmi stylově, na prvorepublikovém koupališti Dachova u Hořic. Veřejnosti se poprvé otevřelo roku 1925.

Dobová dřevěná, červeno-žlutě natřená architektura s barevně vitrážovitými okny ale zůstala dodnes a za zvuků ansámblu lesních rohů Za Rohem se člověk nedočkavě ohlížel, kdy se z převlékáren vynoří Oldřich Nový nebo Vlasta Burian.

Barokní piknik

Dvacátý čtvrtý srpen na Theatrum Kuks připomínal týdenní školu v přírodě, jejímž zlatým hřebem se stal Barokní piknik účastníka kuchařské show Kuby Borovanského.

Deky rozprostřené za malou vesničkou s výhledem do krajiny, hřbitovní zeď v zádech a nad hlavou papírové řetězy a vánoční světýlka. Čepované pivo, limonáda (a podpultové víno), obří sršáni rekognoskující terén a balkánsko-slovanský folklor zpívaný a capella souborem Milánosz.

Jako bychom se s festivalem vrátili na konec června, kdy se celé prázdniny teprve rýsují na obzoru. Přitom datem jsme se nacházeli přesně čtyři měsíce od Štědrého dne, s podzimem už skoro na spadnutí.

V telefonu mají teď návštěvníci festivalu spoustu kýčovitých fotek a přidávají se k zástupu těch před nimi s doporučením: Jeďte na Kuks! Třeba na konci srpna, protože to se tam ještě násobí barokní (nejen barokem inspirovaná) atmosféra.